Nebuduji kariéru, jsem po transplantaci

Dne 6. ledna 1999 se můj život změnil. Vezl jsem vysavač do opravny, byl jsem zaměstnancem jedné úklidové firmy. Den před tím jsem měl pocit, že mé srdce není v pořádku. Skončil jsem na intenzivní péči v budějovické nemocnici. Plány na budování kariery náhle skončily. Neselhalo srdce, ale ledviny.

DialýzaVáclav Hejna

Postupem času, než přišla dialýza se mi rozpadlo i manželství. Musel jsem to nějak zvládnout. Potom, dva roky na dialýze. Naštěstí jsem měl možnost i pracovat. Vše až do doby, kdy jsem konečně podstoupil transplantaci. Byť se po ní přidala i silná cukrovka. A tak se na svých stránkách zpravyvh.cz pokouším o to, co jsem schopný zvládat. Zde od roku 2003.

Psát do tohoto blogu mě napadlo náhodou. Přečetl jsem si o tom v deníku MF Dnes.

Ale jak to vlastně bylo v den transplantace 9. června 2007.

Byl pátek 8. června 2007 odpoledne. V Praze v IKEMU bylo vše domluveno na první testy 18. 6. 2007, byl jsem nakoupit, protože večer měly přijet dcery za mnou na návštěvu. Večer v půl sedmé přijely. Domluvili jsme se, co budeme dělat o víkendu. Odjezd do nemocnice byl naplánován na ráno 25. 6. 2007, ve středu měla přijet máma a ve čtvrtek 28. 6. 2007 se mělo operovat. To byl původní plán příbuzenské transplantace.

Večer jsme se dívali na film a pak šli spát. Byla asi půlnoc. Usnul jsem jako "špalek." Vše naplánováno a připraveno.

Druhý den, sobota 9. června 3: 45 ráno zvoní mobil.

"Pane Hejna připravte si věci máme pro vás ledvinu." Divné," říkám si, vzbudil jsem holky a řekl, že jedu hned teď do Prahy na transplantaci. V hlavě vzpomínku asi rok starou, kdy jsem ledvinu nedostal, protože bylo riziko cukrovky, kterou dárce měl.

V půl páté už jsem byl v Českých Budějovicích na dialýze, kde mi primář MUDr. Hána předal zprávu pro transplantcentrum a jelo se rovnou do Prahy. Cesta trvala věčnost a já stále pořád nevěřil.

7: 00; sobota 9. 6. 2007. Přijímací ordinace, odběr krve a čekání na výsledky zda se darovaná ledvina shoduje ve všem. Nesměl jsem ani na kávu, nic jíst a pít. Položil jsem se na lehátko. Potom osprchovat, převléknout, všem zatelefonovat, že jsem vždy připraven ulehnout na operační sál. Vypnul jsem telefon a za pět minut už jsem ležel. Vezli mě chodbou a já prohlásil, že tohle jsem viděl v jednom filmu. To už ale bylo deset dopoledne. Otevřely se dveře do sálu a najednou mi bylo zvláštně, černý humor se změnil v pouhý humor. Lékař mi zasunul kanylu do ruky. Něco povídal a sestra- bratr mě nasadil masku. Cosi jsem řekl a paní doktorka Janků mi jen mírně naznačila, že mám počítat. Ale to už si nepamatuji.

Operace 10: 00- 14: 30; 9. červen 2007

Čas plyne, ale to už nevím kolik je hodin. A komu vlastně patřily ty šikovné ruce? Operoval mě MUDr. Matěj Kočík, asistent MUDr. Martin Varga. A těm já děkuju za jejich šťastné ruce a šikovnost. Poslali mě ihned na ultrazvuk a já si jen pamatuji, že jsem křičel bolestí. Pokud to nebyl někdo jiný, vše bylo tak pomotané.

Pátek- sobota ( 9.- 10. 6. 2007). Jednotka intenzivní péče. Byl večer a sestřička mi probrala batoh a našla CD Davida Bowieho. "Jé, můžu si ho pustit?

A tak já ještě v narkoze poslouchal se sestřičkou Davida Bowieho, jeho nejlepší hity.

Sobota 10. 6. 2007: dopoledne, stěhování na oddělení nefrologie na pokoj intenzivní péče, tam už jsem nebyl sám, ale čtyři pacienti. To už jsem musel i chodit. Z těla mi vyčuhovaly tři hadičky. Opíral jsem se o zábradlí na chodbě a nadával na všechno. A nakonec uznal, že dialýza byla lepší. Někdo mi volal a já vypnul telefon. Všechno bolelo, klimatizace žádná a venku třicet nad nulou. Průvan.

Další dny až do pondělka to bylo stále stejné. Jen mi stačili vytáhnout dvě hadičky z těla a tak zůstala jen ta na krku. Do ní mi šly léky po dobu pěti hodin denně. Nesnesitelné. Ledvina začínala pracovat a výsledky byly o polovinu lepší než při dialýze. Uvědomil jsem si, že nemusím na umělou ledvinu.

Úterý 12. 6. 2007: primář rozhodl ( musel), že mi bude vytažena poslední kanyla z krku. V poledne po obědě se tak stalo. Sestřička ránu přelepila a já se změnil. Pacienti i sestřičky se divili té změně. Vykoupal jsem se, učesal, oholil, nasadil brýle a vyrazil sedmnáctkrát obejít nemocnici. Ano, přehnal jsem to, ale měl jsem úžasný pocit, že teď svět porazím, protože jsem zdravý. Tomu sice ještě neodpovídaly výsledky.

Středa- neděle ( 13. - 17. 6. 2007): Ledvinka Ingridka, jak jsem jí pojmenoval začala zázrakem pracovat až byly krevní testy jako u zdravého člověka. A já začal pomalu přemlouvat lékaře a primáře, aby mě pustili domů. Což bylo považováno za nesmysl. Napsal jsem první dopis a usmíval se na svět.

Od pondělka do středy ( 18.- 20. 6. 2007): Od pondělka do středy jsem napsal 24 stránek dopisů.

Čtvrtek 21. června 2007: Nejdelší a poslední den v IKEMU. Stejně jsem musel přemlouvat, bylo to teprve 12 dní po operaci. Ale večer v 18: 45 přijela sanitkla a já vyrazil na jih. Konečně. A večer už jsem byl doma.

Pátek 22. 6. 2007 10: 24, cesta do krajského města byla utrpěním na silnici plné výmolů. Skoro tři hodiny čekání na glukometr u diabetoložky. Trochu jsem se rozčílil, pak jsem zavolal do nemocnice a objednal se na kontroly. Pak jsem zašel do práce.

Sobota 23. 6. 2007; 14: 00, bolí mě nohy. Po čtrnácti dnech, které dnes ledvina slaví načerpávám síly. Plné šuple léků, harmonogramy, inzulín a hygiena. Stojí to za dalších pár let života? A spousta práce a více odvahy.

Dnes je to více než dva roky. Snažím se dělat vše, na co mám sílu.

Článek o dialýze a selhání ledvin