Nanopovídka devátá: Kam kráčíš, člověče

  Mnoho lidí jde kamsi, směřuje k budoucnosti s cílem, či bez cíle. Většinou je to tak, že když se rozhodnete, najednou potkáte tisíce a miliony překážek.

  Jak je to skvělé, když nemáte žádný cíl, překážky se vám vyhýbají. Když nic neděláte, nic nezkazíte. 

  Chcete víc, mít se lépe, ale stále jen nalézáte či přímo hledáte výmluvy typu. Nemám čas, mám moc práce. Rád bych prožil něco krásného, s tebou. Ale musím pracovat, moc pracovat, starosti. Stres z nedostatku něhy, způsobené nemožností se něhy zůčastnit. Jsme přepracovaní.

  Erotické weby bohatnou, ženy jsou smutné a stojí u okna a pozorují, co se děje venku. Touží.... Muži. To už je nebolí ruce z těžké fyzické práce? Páry? Rozvádí se, protože si nemají čas popovídat, pohladit, ne protože je asi bolí ruce. 

  Sedím v parku na lavičce a přemýšlím. Vstanu a kráčím k domovu.

  Zastavila mě krásná žena, toužící po doteku, "kam jdeš člověče?"

  Podíval jsem se pohledem muže, který by se přál dotýkat a doteky cítit, "domů paní, domů."