Nikdy nebudeme šťastní, dokud budeme chtít být lepší

  Zabývám se tu otázkou, zda jsem vůbec spokojený, když se snažím napodobit to neustálé nespokojenecké žití vyplývající z oné reality dneška. Nebudu psát o parlamentu, který si zase schválil vyšší platy. Nebudu psát o nezaměstnanosti a čtenost nebude tak vysoká jako u invalidů, neinvalidů.

  "Nikdy se nebudu rozčilovat," jsem si nedávno doplnil o větu, že někdy je třeba dát najevo pořádný výbuch. Kdo ho vydrží, je můj přítel do nepohody. Vlastně by nemělo záležet na ostatních, ale na našem zdraví. Občasné vypuštění negativních pocitů je lepší, než infarkt ve třiceti.

  Nebudu projevovat nespokojenost s něčím. Jenže jsem stále s něčím nespokojený. Trápím se kvůli tomu, pak nemohu spát a zase si připravuji půdu pro nějakou tu smrtelnou chorobu, třeba rakovinu. Tak jsem řekl nadřízenému, že je vůl. Propustil mě a já si našel lépe placenou práci, se šéfem, který je ještě větší vůl. Ale jsem dobře vypadající postarší muž bez vrásek. S normálním krevním tlakem. Prý není práce. Nejsme ve Španělsku. Tato věta mě donutila hledat. Netrvalo to ani den. Ředitele pobočky banky můžu dělat později, když dnes budu šikovný, trpělivý, s úsměvem na tváři a schopností se vzdělávat. I při fyzicky náročné práci.

  Normální život s normálním příjmem a dostatkem peněz? Na co? Jsme unavení, přepracovaní, vystresovaní. Dovolenou si kazíme nějakou budoucností.

  Jsem šťastný, takový jaký jsem. Ne příliš hloupý, ne příliš slabý, ne příliš chudý. S politiky to bude stejné, jsou mezi nimi přepracovaní, ne příliš chytří, ne příliš silní, ne příliš bohatí.