Selhání 12. (Před dialýzou)

  Nejen o tom, jak si mnozí borci hrají na otce, ale jak se projevuje život potomků v budoucnosti. Sebelítost, vzpomínky, co mohlo být lépe. Neschopnost normálně žít a projevovat lásku a cit. Na druhou stránku násilnické sklony. Ani trošku náznaku skutečného chlapství.

Nádoba s infůzí byla skoro prázdná, Milan stiskl tlačítko a u dveří se rozsvítilo světýlko na chodbě se ozval tón, který měl upozornit sestřičku, že se na pokoji pacientů něco děje.
Za malou chvíli přiběhla sestřička a odpojila ho od stojanu.
Konečně se mohl protáhnout, za ty dvě hodiny co ležel na posteli byl více unavený, než kdyby ušel padesát kilometrů, věděl to, na dálkových pochodů se kdysi zůčastňoval. Zvedl a šel se projít ven. Nikoho se nezeptal, stejně ho nikdo nehlídal. Bylo skoro sedm hodin večer, po procházce vykročil k telefonnímu automatu. Budou mu jako každý den volat děti.
Ty nekonečně dlouhé hovory s manželkou, které se točily jen kolem peněz ho stále více a více unavovaly. Koho asi kromě lékařů zajímal jeho zdravotní stav. Všichni jsou na tom špatně a on má být v pořádku. Vlastně prý má všechno. V nemocnici dostane najíst, má se kde vyspat a má teplo. Jen pár věcí, jako automobil, barevná televize, luxusní byt, aby měly návštěvy co obdivovat a jinak? Láska bylo jen slovo, které náhodou napsal někdo na zeď, vyskytovalo se jen v pohádkách, v příbězích, kdy si ženy utírají slzy do kapesníku. Existovala jen v myslích umělců, kterým se náhodou povedlo ji ukázat lidem. Pak šlo zase jen a jen o peníze. Možná se pletl a hodně lidí by mu řeklo, že to není tak hrozné, ale on v tuto chvíli cítil to, co cítil. Možná vůbec nikdy nepochopil, co slovo láska vlastně znamená. Když ještě byl zdravý nikdy se nepozastavoval nad podobnými myšlenkami. Možná snad měl mít našetřené nějaké peníze, kdyby přišla krize jako nyní. Stalo se, „nemusela si mě brát, když věděla, že nemám nic našetřeno.“
--------
Hluboký les, vál zase ten silný vítr, jako vždy tady na horách. Občas někde zapraskaly větve a snesly se k zemi. Milan měl rád nebezpečí, ale jen takové, které nebylo zase tak bezprostřední. Pokud byla velká bouřka, sněhová vánice, vichřice a podobné katastrofy, vydával se vždycky na výlet a hrál si na hrdinu. Snil o velkých činech a o tom, že dá ve třídě jednou klukům svůj díl. Zůstalo ovšem vždy je u snění.
Když přišel domů, blížil se večer. Nemohl dlouho usnout. Venku stále vál silný vítr a otec nebyl stále doma. Všechny peníze, které měla matka schované si odnesl s sebou, aby je propil v místní restauraci.
Milan měl starost, zda se vůbec dnes v noci vyspí. Málokdy se to podařilo, když otec byl neustále v hospodě a vracel se pozdě večer či až k ránu.
Rána z chodby, rozlétly se dveře, "do prdele!" ozvalo se. Škoda byla, že dveře do obývacího pokoje byly skleněné. Střepy lítaly po celém pokoji. Jeden z těch větších dopadl na polštář, kde měl Milan položenou hlavu. Spali všichni v té jedné místnosti, matka a děti.
"Kde je žrádlo!" zakřičel a místnost začala zapáchat směsí alkoholu, cigaret a všeho toho hospodského. Hodiny na stěně ukazovaly dvě hodiny.
Matka se zvedla a odešla do kuchyně. Odsud se ozývala jen hádka, křik a rány od dveří kuchyňské linky.
Milan nic nechápal. Doma bitky a hádky, někdy plná vana krve. Ve škole se nebránil výpadům jeho spolužáků. Byl slaboch, že se nebránil? Nebo byl silný, že tomu všemu po léta odolával, a vydržel? Možná i proto neměl nic našetřeno, neuměl to. Všechny peníze utratil za cestování a jeho dobrodružné výpravy. Nevěděl co je to spořitelní knížka. Když si tenkrát přivezl domů pár stovek za sběr železa, které si vydělal u babičky v Praze, otec je ihned propil.
-------
Stál u schodů, díval se na zářící hvězdy a měsíc v úplňku. Kouřil a díval se na dým, který se rozpouštěl na vzduchu, bylo ticho, všichni pacienti sledovali televizní noviny. Někde bylo na pokojích zhasnuto.
Vyšel pomalu po schodech do druhého patra, cítil se tak nějak divně. Dostával dvanáct pilulek denně a jeho tělo mu možná dávalo najevo, že v něm probíhají nepřirozené chemické procesy. Silná dávka hormonů na ledvinový zánět, spousta zbytečných léků na vysoký tlak a mnohé další, aniž chápal na co jsou. Byl tak hrozně unavený, ale podle lékařů stále živý. Vešel do pokoje a na židli seděla lékařka, kterou znal z velkých vizit. Bál se, že zmeškal tu večerní..

Podala mu ruku, jak ve zdejší nemocnici bylo zvykem, "jsem doktorka Nováková."
Milan se usmál, protože to byla hezká ženská, "co se děje? Byl jsem se jen chvíli projít, ale jsem v pořádku, nic nepotřebuju."
"Pane Švehla, máte cukrovku."
Nechápavě se na ní podíval, "není toho trochu moc najednou?" nechápal proč, ale vzpomněl si na knihu, kterou nedávno četl. Jeho nemoci jsou obrazem jeho předchozího způsobu života. Dobrodružství, nepravidelný spánek, relativně silný kuřák a ty jeho dřívější problémy. Druhý či třetí měsíc leží v téhle nemocnici a dívá se na umírající starce. Na ty, kteří sotva chodí, nemluví o ničem jiném než o bolestech, nemocech, ztraceném životě, neschopnosti zdravotníků a podobně. Nebo třeba nebyli nemocní, ale jen tak vypadali. Sedření, upracovaní důchodci, kteří se zmohli postavit dům, ušetřit spoustu peněz, aby si mladí mohli postavit svůj vlastní. Kdo ví.
A co jeho rodiče. Otec je dávno mrtvý a matka nemá nic. Příbuzní mají sami problémy. Nemá se na koho obrátit, nikdo ho nenaučil, jak správně žít, jak má vypadat spořádaná rodina. Co je to láska. Pokrčil rameny a pak si znovu lehl na postel. Srovnal si polštář pod hlavou a zapnul si walkmana.
Ozvala se písnička od skupiny Genesis- "There must be some other way". Dříve takové písničky vůbec neposlouchal. Měl rád skupinu ABBA, asi proto, že to byla jedna z mála zahraničních skupin, od kterých se daly sehnat gramofonové desky. Českou hudbu moc neposlouchal a proto si jednou koupil rádio a poslouchal rakouskou rozhlasovou stanici Ö3. Pak si dokoupil magnetofon a písničky si nahrával. Pak si jen tak užíval kousek toho místa svobody v jeho pokoji. Chvíli bydlel sám, ale to trvalo asi rok.
Vedle ležel pacient, tiše oddychoval. Občas vydechl nahlas, ale pak bylo zase ticho. Milan sáhl poslepu na stolek a vzal další kazetu, která mu padla do ruky.
Hlas zpěvačky, co ho kdysi okouzlil patřil zpěvačce Tamara Danz, která zpívala spolu s východoněmeckou kapelou. Silly, "Mont Klamott" z alba roku 1983.

„To byly ještě dobré časy, sice na vojně, ale já byl ještě chlap, zamyslel se a poslouchal dál, než usnul