Selhání 9. (Před dialýzou)

  V této části se Milan vrací k útěkům, které nevyšly. A nejen útěkům za hranice. 

 Zavřel oči a zmáčkl tlačítko, aby uvedl další kazetu do chodu. Pro sebe si řekl jen, "kdybych tenkrát chápal to, co chápu dneska."

Ve sluchátkách to opět zadunělo. Ozvaly se kytary a skupina AC/DC rozjela svůj velký hit, Thunderstruck.

"Tak co pane Švehla, jak se daří," zeptal se primář a vzal Milana okolo ramen. To dělal pokaždé, když hovořil s nějakým pacientem o něčem velmi vážném. A toto vypadalo jako velmi vážné zdělení.
"Pane doktore, už tu ležím skoro měsíc a rád bych se podíval domů," řekl a díval se mu přímo do očí. Nevěděl, jak na tom je, ale podle držení okolo ramen mu bylo jasné, že to jen tak jednoduché nebude.
Lékaři se podívali jeden na druhého a pak se všechny oči upřely na Milana, "ale výsledky budou až za týden," ve výtahu bylo náhle ještě větší dusno.
Milan sklopil hlavu, "aspoň na jeden den."
"Kam vlastně pojedete?" zeptal se primář.
"Jenom tady do Strážkovic za matkou a pak bych se chtěl podívat za dětma," došlo mu, proč nejede nejdříve za dětmi. Vypadalo to tak zvláštně a hloupě, že jeho děti jsou až na druhém místě.
Ale lékaři očividně souhlasili, pak se chvíli radili a pak primář řekl, "myslíme si, že to nebude tak drastické a že vaše vyšetření bude negativní," otočil se a vzal ze stolku jeho kartu, "dobrá tedy pustíme vás na týden domů a pak si sem přijdete jen pro výsledky, ano?"
Spokojeně se usmál a byl rád, že po měsíci uvidí známé tváře. Jen se prostě přespí u matky a pak pojede za dětmi a manželkou. Možná to zase začne klapat až nastoupí do práce.
Autobus do Strážkovic byl připraven k odjezdu, Milan přišel na poslední chvíli, dveře se už zavíraly.
"Ahoj Milane," ozvalo se za ním. Byl to jeho kamarád ze sousední bytovky u nich ve vsi, kde bydlel za svobodna.
Lidé, kteří stáli se chytli madel. Bylo plno, jako vždy po ranní směně. Někteří to měli blízko, ale jiní cestovali až do Nových Hradů. Ráno museli vstávat ve čtyři hodiny a domů se vraceli až po páté odpoledne. Ženy měly plné ruce tašek s nákupy, protože v krajském městě se dá nakoupit levněji než u nich.
"Čau Míro," odpověděl Milan a rozhlédl se okolo sebe, "tak mě konečně pustili z nemocnice."
"Co ti je?", zeptal se.
Přendal si ruku, protože ta kterou se držel za madlo ho brněla, "nic, jenom si ze mě udělali pokusnýho králíka."
Ve Strážkovicích vystoupilo jen několik lidí.
Milan se rozhlédl po návsi. Za tu dobu, co zde nebyl se vůbec nic nezměnilo, pořád ta rozbouraná autobusová zastávka, díra v chodníku a přeražené zábradlí po havárii asi před dvěma lety.
Míra byl silný kuřák a tak si nervózně zapaloval cigaretu, "na vem si jednu ode mě," nabízel mu.
"Díky," vytáhl z krabičky jednu a zapálil si, ty Mírovy bezfiltrovky jsou hnusný a vždy po nich měl plná ústa tabáku.
"Zajdeš na návštěvu?" zeptal se Míra a pomalu oba vykročili směrem k bytovkám, "Iveta tě už taky dlouho neviděla, možná že něco upekla."
"Možná že zajdu, dal bych si do nosu," řekl a rozloučil se. Věděl, že jeho žena peče výborné buchty. Měl rád ty tvarohové a povidlové.
Mezi domy to foukalo, až mu začalo hučet v uších. Zazvonil u dveří, zouval si boty ještě dříve, než mu jeho matka přišla otevřít. Ale bylo odemčeno. Vzal tedy za kliku vešel rovnou do obýváku a pozdravil, "ahoj mami."
Seděla v křesle a dívala se na televizi. Byly doby, kdy hodně četla a hlavně detektivky, ale teď? Koupila si barevnou televizi, knížky zůstávaly v poličce netknuté. Chytal se ně prach.
"Ahoj Milane," řekla a vstala, ovšem protože běžel zajímavý seriál tak se mu ani moc nevěnovala.
Vešel do pokoje a posadil se na gauč, "konečně doma."
"Kdy pojedeš za Ivanou a dětma?" zeptala se, když do seriálu opět vložili reklamu.
"Nevím, potřebuju si trochu dáchnout," rozhlédl se, "Ivana mluví jen a jen o penězích a já potřebuju opravdový klid, víš?" nebyla to dobrá výmluva, protože ve skutečnosti se připravoval na to, jak si udobřit manželku.
Matka byla ráda, že ho po tak dlouhé době vidí opět doma, "můžeš kafe?" zeptala se.
Milan pokrčil rameny a dodal, "asi jo," rozhlížel se, místnost mu připadala najednou tak malá, že se divil, jak se sem může jeden člověk vejít. Bylo to ovšem jen zdání, protože byl zvyklý na rozlehlé haly a nemocniční pokoje. Za okny byl slyšet křik dětí, které si hrály před domem na pískovišti. Zvedl z postele, do které chvilku ulehl, podíval se ven. Strom, který kdysi, snad ještě před půl rokem zakrýval šedou zeď protějšího domu už tam nebyl. Pomyslel si jen, že je to velká škoda, že ho porazili. Rád se díval do koruny stromu a vždy za ní v odrazu té zdi něco uviděl. Postavu připomínající anděla.
"Tady máš to kafe," přerušila Milanovo rozjímání matka, "jak ti tam vlastně bylo?"
"Normálně, jako v nemocnici" odpověděl a upil trochu ze šálku, káva ho trochu škrábala v krku. Pomyslel si jen, že ho všichni tak málo navštěvovali a teď se tak hloupě ptají, „no blbě, nuda a pořád nějaký nemoci, co jinýho.“ Bylo odpoledne, slunce vylezlo z pod mraků. Po silnici před domem občas projelo auto. Jeden blázen zatroubil, lekl se. Pak jen dodal pro sebe, že je to debil a vypil poslední doušek. Nikdy nebude ticho, ani v místech, kde si představoval, že by být mělo. "Jdu se projít," oblékl si bundu, vzal za kliku a ještě ve dveřích dodal, že jde nahoru k bývalému statku..
Budova kravína byla zanedbaná více, než když zde před deseti lety pracoval. Zevnitř se ovšem neozývalo bučení, ale kvičení prasat. Z kravína se stal prasečák. Procházel se okolo a rozhlížel po místě, kde vykonával snad fyzicky nejnáročnější práci ve svém životě. Vzpomněl si, že tuto práci dostal náhodou, protože měl všechno zakázáno. Díky jeho otci mohl pracovat. Byť na tátu moc dobré vzpomínky neměl, zachránil ho před dokonalým pádem. V době, kdy se pracovat muselo, on byl nezaměstnaný a příživník. Tak to chodilo.
----------
Pracovní odbor Okresního národního výboru. Jedna malá kancelář. Za velkým stolem seděla dáma a kouřila jednu cigaretu za druhou. Právě jednu zhasínala a zapalovala si další. Nedalo se tady dýchat. Popelník byl plný nedopalků.
"Co si přejete?" zeptala se znechuceně a podívala na Milana, který stál u dveří.

Bylo mu dvacet čtyři let, ale v obličeji měl tolik vrásek, že by mu ostatní mohli hádat kolem čtyřiceti. Být tehdy bez práce bylo skoro na vězení, hledám práci," řekl a opřel se o stěnu.

"Jak dlouho jste bez práce?" zeptala se úřednice a zapálila si další cigaretu, aniž dokouřila tu předchozí.
Zamyslel a pak odpověděl, "asi dva měsíce."
"Dva měsíce?" zeptala se a málem se zakuckala, "a kdo vás celou tu dobu živil?"
"Matka," odpověděl, zhluboka se nadechl a pak se zakuckal. Cigaretový dým ho dusil, byť v té době kouřil.
"Ta z vás má asi radost a vůbec, jak to, že vás nezavřeli?" zeptala se.
Milan zakroutil hlavou a pomyslel si něco o pořekadle. Blbá otázka, blbá odpověď, "nikam jsem nechodil, protože jsem neměl ani na autobus, prostě jsem dřepěl doma na prdeli. Protože jsem neměl prachy ani na žrádlo," pomyslel si, jak je možné, že jeho otec mu nepomohl.
"No není se čemu divit, když nepracujete, nemůžete mít peníze, to má logiku,ne?" zapálila si další cigaretu, "čím jste vyučenej?"
"Nádražák, ale to je zbytečný, já nesmím do kolejiště," odpověděl.
"Jak to,že ne?" začala se probírat v kartotéce, "proč nesmíte, vy jste něco provedl?"
"Ne, prej mám nějaký záchvaty," řekl, ale nevěděl proč. Člověk by měl někdy pomlčet o svých věcech, pomyslel si. Ale oni by se to stejně dozvěděli, dříve nebo později.
"Jaký záchvaty?" otočila se k oknu, pak se znovu podívala na Milana, "počkejte tady, zavolám soudruhu Novákovi. Jak že se to vlastně jmenujete?"
"Švehla, Milan Švehla," sedl si na židli, aniž se zeptal zda si sednout může. Měl dost toho jejího věčného kouření. Možná blbne z toho kouře, když má tak blbý otázky a neví, jak se jmenuju, má to kráva stejně v papírech. Pomyslel si.
Vytočila číslo a chvíli čekala, "soudruhu, mám tady nějakýho Švehlu. Dělal prý u drah. Teď je dva měsíce bez práce," položila cigaretu na popelník, "že ho znáte?" pohlédla znovu na Milana, tentokrát se tvářila hodně přísně, tak jako se na něj poslední dobou dívali všichni, "tak jsem se dozvěděla, že máte velké zkušenosti s alkoholem a drogama," vzala kouřící cigaretu z popelníku a vložila si jí do úst, "s vámi nechceme mít nic společného, vy patříte do ústavu," ukázala na dveře, dívala se jinam, "sbohem."
Milan se zvedl prudce ze židle a pomyslel si něco o drogové závoslosti té přiblblé úřednice. Hulí tu jednu za druhou. Přehodil si batoh přes ramena a nahlas řekl, skoro křičel, "vidíš ten batoh?" bylo mu jedno, že zvýšil hlas a začal náhle křičet.
Úřednice se zarazila a nezmohla se na slovo, cigareta jí vypadla z úst a začala se dusit. Očividně se lekla té náhlé reakce.
"Tak vidíš ho? Vezmu ho, sednu na vlak a pojedu na jih."
"Co.., cože?"
"Pojedu do Rakouska a tam si najdu práci, víš?" bouchl dveřmi tak, až se na chodbě pohnuly obrazy na stěně.
Vyšel na ulici, rozhlédl se a zamířil k nádraží.

Bylo jisté, že daleko nedojede. Tentokrát se nedostal ani do první hraniční zóny.