Selhání 4. (Před dialýzou)

Další pokračování povídky nejen z nemocničního prostředí. Doba, kdy stále nevíte, na čem jste, co vás čeká. Jak se na vás dívají ostatní a jak vás berou.

--------

Právě se vrátil z vojny, byl duben roku 1984. Pod oknem jezdily nákladní vlaky a nebylo skoro ničemu rozumět. Tu polikliniku opravdu postavili na dobrém místě, pomyslel si.
Čekárna byla plná lidí. Jeden jeho kolega se na něj díval, pokyvoval hlavou a cosi si pro sebe povídal. Nebylo mu rozumět.

Milan přecházel bezmyšlenkovitě od dveří ke dveřím a v ruce držel obálku, kterou mu předal vojenský lékař na útvaru. Před třemi dny se vrátil z vojny a měl nastoupit po dvou letech do svého zaměstnání. Neměl vůbec tušení, co v obálce je, ale měl strach jí otevřít. Vzpomněl si na slova doktora četaře absolventa, když opouštěl bránu útvaru.
"Tu obálku nesmíte za žádnou cenu otvírat", řekl a zasalutoval mu, popřál hodně štěstí v civilu.
Milan dostal strach. Vůbec za celou vojnu se naučil mít jen strach z čehokoliv. Poznal jen křik, rozkazy, ztrátu svobody a na to on nikdy nebyl zvyklý. Vlastně ani doma, prostě se už ve svých dvanácti letech sebral a začal si žít ten svůj dobrodružný život. Také to tak dopadlo, kde se měl naučit lásce, porozumění mezi lidmi. Na ulici? Na cestách?
Ostatní odcházeli také do civilu, byli veselí a těšili se domů. Nikdo mu nepodal ruku, nikdo se s ním nerozloučil a to spolu trávili skoro celé dva roky. Nechápal, co zapříčinilo, že ho ostatní tak berou.. Myslel si, že také má někoho, kdo ho čeká. Dívka, se kterou si dopisoval mu prostě na poslední chvíli jen tak sdělila, že byli jen kamarádi.. Tak jel jen tak domů, za matkou, otcem a sourozenci. Stále ho pronásledoval strach, jestli neudělal něco špatně, jestli za to nebude potrestán. Jeho víra natolik zeslábla, takže už si v ničem nevěřil. Z chlapa, který na vojnu přišel se stala třesoucí se troska. A jaký to byl zálesák, dobrodruh a cestovatel. Dnes by se asi bál jít do lesa, natož v něm přespávat.
Otevřely se dveře: "Tak pojďte dál," řekla sestra v ordinaci železničního lékaře, doktora Smejčka.
Milan se posadil na židli a podal mu obálku: "Tak jsem zase zpátky," řekl v žertu, tydy spíše pokusu o žert a trochu se usmál, i když neměl důvod. Důvod k smíchu a humoru ztratil první tři měsíce na vojně. Tušil co je ve zprávě a věděl co ho čeká v dalších letech. Nevyplácí se příliš vyhýbat se vojenským povinnostem, to vás potom nemají lidé v civilu rádi. Lepší je dva roky mlčet a držet krok a potom v klidu užívat civilu. Nebo zažít to, co si málokdo dovede představit. Úplnou samotu mezi lidmi, kteří vás obklopují.
Lékař otevřel obálku a dlouho pročítal list, na kterém byla zpráva o zdravotním stavu vojína základní služby. Potom se podíval na Milana a krátce sdělil tu krutou pravdu, "vy už nemůžete dělat svojí práci."
Zarazil se, "jak to?" vlastně to čekal, ale jen tak se podivil. Očekával možná nějaký zázrak. Třeba, že ho to nezajímá a ten kus papíru by vyhodil do koše. Stačilo tak málo na to, aby se jeho život vrátil do předchozích kolejí. Jeho oblíbená práce, cestování, být mezi lidmi. Najít znovu ztracený humor, smích a najít si dívku, se kterou by se oženil a měl děti.
Lékař se na něj díval, jako by něco závažného provedl, "prostě nesmíte do kolejiště!" zvýšil hlas. Ten kus papíru vložil do desek, neskončil v odpadkovém koši.
Milan se zvedl ze židle a zamířil zpět na osobní oddělení železniční stanice.
Mnohem dříve ale dorazila zpráva, že nemůže vykonávat své povolání a zřejmě i důvod proč.
Jen otevřel dveře byl zcela jinak přivítán než původně, když si přebíral žádanku k prohlídce.
Vedoucí oddělení Milanovi vysvětlil, že bude pracovat na vykládce na nákladním nádraží.
Bylo to ovšem v kolejišti kam nesměl, ale tuto práci dostal zřejmě za trest, protože ne zcela splnil čestnou povinnost sloužit dva roky a bránit tak vymoženosti pracujícího lidu.
Vedoucí oddělení s ním začal jednat jako s tím nejhorším člověkem. Žádný úsměv, žádné podání ruky, už žádné přivítání. Jen hrubé tykání a hození do reality života, který se stal nekonečně dlouhým. Jeho představa o dívce a rodině se tak změnila v boj. A vše trvalo deset let. Ovšem za tu dobu se mnoho změnilo i v Milanově chování. Stal se někým jiným.
Šatna byla špinavá a jeho spolupracovníci byli vesměs propuštění trestanci, či jiné existence.
Milan se tak zcela podřídil ze strachu jejich režimu. Vojna pokračovala dál, byla mnohem krutější, protože nevěděl kdy bude konec. Nikdy neušetřil žádné peníze, protože je všechny propil, protože je musel propít. Peníze rozdat pod pohrůžkou fyzického násilí. Šikana pokračovala dál.
Doma měl pak problémy, které skončily hádkami a úplným psychickým zhroucením. Místo aby bojoval, upadl. Proč bojovat, za koho bojovat a pro koho? A stačilo tak málo.
Zmizely všechny krásné vzpomínky a ty, které zůstaly byly už jen výčitky, strach a nechuť bojovat. Vracet se do vzpomínek, kde, kdy a proč. Proč odešel, proč se nevrátil. Zahodit skutečné štěstí, kamsi do smetiště minulosti a vracet se k němu ve vzpomínkách a hrabat se v dávno prošlých věcech a událostech.
--------------
Stál pod stromem, který byl obalen jinovatkou a zářil ve svitu slunečních paprsků. V ruce držel cigaretu. Vybavil se mu jeden starý příběh, který nutil Milana alespoň na chvíli přemýšlet o sobě a o lidech, kteří mu ublížili a kterým ublížil on. Jestli tohle přinášelo nějaké řešení nevěděl, ale mohl se pohnout z místa.
Kdysi dávno psal dopisy, které se líbily a tak se rozhodl, že zkusí napsat takový své vlastní ženě. Možná ho konečně pochopí.
Bufet, kam často chodil nebyl dnes plný lidí a tak bylo místo u stolku. Koupil si kávu, posadil se a díval se ven z okna. Byly zrovna návštěvy, ale Milan už šestnáctý den marně vyhlížel svojí rodinu. Napadaly ho různé otázky, na které by se zeptal a protože tu nikdo nebyl rovnou si v duchu odpovídal. To všechno mu ale nepřinášelo žádnou radost. Zítra jde na vyšetření ledvin, prý se to jmenuje biopsie, jediné čemu trochu rozuměl. Píchnou mu nějakou dlouhou jehlu do břicha a pak bude muset celý den ležet. No a pak bude ještě týden čekat na výsledek. Díval se ven, okolo prošlo několik sestřiček, uslyšel smích.
Deka na posteli byla rozházená. Byla neděle a tak se neuklízelo. Nebyl takový blázinec jako ve dnech všedních, ale zase byla velká nuda. Pacienti seděli na lůžkách a pozorně poslouchali vyprávění jednoho starého pána, který měl na jedné noze protézu. O nohu přišel na jednom ostravském dole, kde byl zasypán. Už je to prý pár let. Je tu kvůli bypasu, jako jeho spolubydlící.
"Já, když byl jako tady Milan, tak jsem proháněl holky a neseděl tady jako mumie. Chodili jsme tancovat do hospody, víš tam do tý v Třeboni na náměstí."
Milan se posadil a taky poslouchal. Byť byl na toho chlápka pořádně naštvaný, protože už taky není žádný dvacetiletý fracek. Je ženatý a má dvě děti.
"...no tam vedle toho baráku,jak bydlí stará Boháčková," utřel si nos do kapesníku a pokračoval ve vyprávění, "znal jsi Pavlu Novákovou?"
Druhý pacient opřel hůlku o stůl, "to víš, že jo. To byla ta černovlasá, že jo?"
Milan se otočil, otevřel šuplík svého stolku a vyndal blok. Pak dlouho přemýšlel, co vlastně napíše své ženě.
Blížila se sedmá hodina večerní, Milan stál u telefonního automatu a čekal až bude ta správná hodina, přesně sedm. Každý den v tuto dobu volal dětem. Sedl si na lavičku, z kapsy vyndal desetikorunu a vhodil jí do nápojového automatu. Sedl si zpět na lavičku, napil se a čekal. Pak vhodil minci do telefonu.

"Ahoj tati," ozvalo se ve sluchátku. Příjemný hlas jeho mladší dcery ho na chvíli uklidnil. Ještě více ho ale potěšilo když mu řekla, že se ho chystají navštívit.
Šel po schodech nahoru a usmíval se. Měl radost a zároveň mu přišlo na mysli, jak by měl napsat dopis. Jako by už i mluvit zapomněl, nevěděl jak své vlastní ženě říci, že jí miluje. Pak si ale uvědomil, že by ho milovala jedině tehdy, pokud by odešel z nemocnice a šel pracovat. Tak jako před tím.
Sedl si do křesla na chodbě, aby měl klid.
Ostatní pacienti sledovali v televizi nějakou telenovelu.
Vzal si papír, položil ho na velkou knihu, kterou si půjčil v nemocniční knihovně. Podíval se do stropu a pak napsal jen: MILÁ IVANKO!