Povídka PIKO připomíná normalizační léta- osmé pokračování

Po delší době jsem se pustil do pokračování povídky. Můj projekt po více než deseti letech končí, tak bych rád ještě zveřejnil dle mého názoru povídky a články, které se mi zdají nejlepší. Zda jsou skutečně nejlepší pro čtenáře, to posoudit nedokážu.

"Paní Nostalgie má krámů plný byt. Nic neumí vyhodit. Svůj život má uschovaný do vitrín. Zapomnění prach a minulosti stín." Tento text písně od skupiny Olympic jsem si připomněl, když mě "oslovovali" z fotografií mí skuteční spolužáci z učiliště v Karlových Varech. Určitě tam nenajdu Pavla Pokorného, Jirku Chvojku. A tak ve vzpomínkách na tento kraj, vrátím se alespoň jako autor povídky zpět, do roku 1979.

--------
Karel se v šest hodin ráno probudil. Jako pokaždé si pustil rádio. "Kupředu levá, kupředu lévá ......," znělo to tak úděsně, jako odrhovačka z hospody naplněné samými notorickými alkoholiky v pokročilém stádiu. Nejen. že se mu udělalo zle z toho rychlého časového přechodu, ale z toho, že to bude opět natolik zajímavé, že se začal bát. "Tenhle opakovací sen nemá dobrý konec." Kdysi, když byl malý, opakoval se mu stále ten stejný, o tunelu. Pak se bál usnout.
Na stole našel opět červenou knížečku Občanský průkaz, jméno Pavel Pokorný, bydliště Nejdek. Zvláštní bylo, že si toho dole v recepci nikdo nevšiml. Jako by tam bydlel normálně. Podle data narození mu bylo teprve šestnáct let. Jak by mohl být na hotelu ubytovaný? Pomyslel si, že je to ale pěkně hloupý sen. Jen tolik živý.
Prošel bez povšimnutí recepcí, otevřel skleněné dveře a vyšel ven. Ovanul ho mrazivý vzduch. "Zase jiné počasí," řekl si pro sebe Karel. "Karel? Pavel? Novotný? Pokorný?" Začal si skoro zpívat. Opět sestupoval po schodech směrem ke škole..
"Nazdar, vole!," zakřičel Jirka Chvojka, "kam si zmizel?"
"Nic, šel jsem do města."
"Jo? A kde? Nikdo tě neviděl, chtěl jsem tě seznámit s klukama z party Piko."
"Jo?"
"No, mám tě pozdravovat, jsi prej nějakej divnej.," zašklebil se Chvojka.
"A co já s tím?" Karel neměl vůbec náladu, neměl sílu něco řešit. Nyní musel jít do školy. Tu bundu zase strčit do batohu, aby si toho Nováková nevšimla. Zase mu byla zima. S nadáváním se zul, vzal si pantofle, které byly kopnuté pod lavicí. Nikomu zřejmě nepatřily. Nikdo je nepostrádal.
Na vedlejší lavici seděla dívka. Vyšší blondýnka.
Karel se na ní usmál. Moc se mu na první pohled líbila, ovšem hned si uvědomil, že je o tolik let mladší než on.
"Já jsem Martina," také se usmála.
Karel byl najednou jako vyměněný, sen ho začal zajímat a dokonce snad i bavit. Nechtělo se mu zpět.
"Zvoní," pojď, ať tě nějaký učitel nevidí.
"Já jsem Karel!," zakřičel ještě před dveřmi do třídy.
Soudružka Nováková, už opět celá rudá dívala se směrem k pozdě přicházejícímu žákovi. Bylo vše jasné.
"Já vás Pokorný varovala!"