Vláda Nicolae Cauşesca aneb chvála demokracii

Tak jsem si minulý týden zašel na nákup, s nedostatkem hotovosti pouze pro pár rohlíků. Velmi překvapen zjištěním, že i u nás na obci v prodejně Jednoty se dá zaplatit kreditní kartou. Mohl jsem si vzít i DVD s filmem o Králi komunismu. Pustil jsem si ho ale až včera, protože jsem zahlcen stereotypem, vydávání článků, stálých zbytečných úprav, které nefungují a prohledáváním fotobank, kde se snažím najít vhodnou fotografii k článku, co nejlevněji.

Nicolae CeausescuWikimedia

Cauşescův režim se vyznačoval jeho zálibou ve zpívajících a tančících masových manifestacích, při nichž rumunský lid předváděl pečlivě secvičené choreografické kreace obecenstvu, jež bylo výlučně tvořeno vedoucími vládními činiteli. Poutavý dokumentární film Bena Lewise se zaměřuje na život rolníka, který se stal politikem a který po dvacet let žil v absurdním přepychu a těšil se absolutní moci až do své smrti před popravčí četou v roce 1989 (Oficiální text distributora).

A tak při tom všem si uvědomuji, že mé občasné stavy nechuti a nelibosti jsou jen chvilkové. To když si představím rumunského novináře za vlády Nicolae Cauşesca. Mohl psát jen to, co musel nebo špatně skončil. Na rozdíl od dnešní doby, kdy je jediným problémem, co psát, o čem psát a jak se zviditelnit mezi těmi stovkami dalších článků na internetu.

Také mě při sledování dokumentu napadalo spousta věcí. Když se v roce 1968 Cauşescu postavil proti invazi do Československa a prohlásil, že pokud sovětský voják vstoupí na území Rumunska, budou se bránit. Zvláštní, že si to Brežněv nechal líbit. Možná také proto, že Rumunsko nijak neovlivňovalo samotný vývoj ke komunismu. Možná. Nemohou si tak trošku Rumuni za to, co se dělo potom? Oslavovali ho jako osvoboditele od sovětského režimu. Ano vím, je to těžké hodnotit. Navíc, na konci filmu zazněl komentář, že například jiné státy "socialistického tábora" měli štěstí, protože měli vnějšího nepřítele, narozdíl od Rumunska, kde byl Rumun proti Rumunovi.

V roce 1981 jsem vlakem cestoval do Sofie, hlavního města Bulharska, a tehdy jsem mohl sledovat scény, kdy jsme zastavili na nějakém nádraží. Davy lidí žebrajících o cigarety, čokoládu, banány,.... Nechápal jsem to. Nerozuměl jsem ani tomu, když jakýsi Rumun, dobře česky rozebíral poměry v zemi. Tajná policie (Securitate) prý u něj na půdě našla nadměrné množství cukru, asi tři kila. Měl problémy. Byl jsem rád, že jsem se vracel domů, bydlet bych tam nechtěl. Na bukurešťském nádraží jsem si mohl koupit  pouze jeden druh nějaké červené limonády a odporných kukuřičných lupínků. Vše za deset lei. A všude samý žebrák. Tak tohle byl zřejmě ten rumunský komunismus v roce 1981.

Jaké je Rumunsko dnes, nevím. S žádným Rumunem jsem nemluvil a ani jsem nehledal informace. Měl bych se tím zabývat, protože mě změny v této zemi po tolika letech velmi zajímají. A dnes to není problém se tam dostat, je to člen EU.

Při jedné cestě do zaměstnání si za mě v autobusu sedli dva staří pánové a jeden z nich pronesl: "Prožil jsem pět režimů, ale tenhle je nejlepší." Byl jsem náležitě hrdý na to, že jsem Čech.
 
Na rozdíl od očividně mladší ženy, která se ušklíbla a procedila: "Blbec, ten dědek nic nezažil,..., bídu a hlad..."

Jen dodám, samotní Rumuni to měli na rozdíl od nás v mnohém těžší. Tam byl skutečně hlad a bída. Tedy v roce 1981, kdy jsem jí viděl na vlastní oči. Škoda, že jsem tehdy nevlastnil fotoaparát. Kdo ví, při té razii na hranicích s Maďarskem bych asi přišel o film, nejen o LP Boney M zakoupené v Bulharsku.