Udělat něco ve věku 50 let se stávajícím stavem. Kariera, výběrové řízení a rozčarování nad úsměvnými tvářemi slečen a mladíků. Jednoho výběrového řízení jsem se zůčastnil. Na začátku tohoto týdne.
Mám šest let po transplantaci a tak jsem se rozhodl opustit karieru na chráněných dílnách pro invalidní zaměstnance. Myslel jsem si, že to půjde snadno. Praxe, zkušenost a optimistický dárce, který se začíná projevovat i navenek. Na mé tváři.
"Dobrý den," pozdravil jsem tu partičku mladých lidí, zájemců o práci v telemarketingu. Odpověď jsem nedostal. Můj projevený zájem o zpětnou vazbu při jednání se zákazníkem jsem absolvoval půl hodiny. Paní majitelka firmy se mi ani nepodívala do očí, byť už byla poněkud postarší.
Jedna hezká slečna kolem dvaceti let neopětovala můj úsměv. Zřejmě měla vsugerováno, "starším ustupuj."
"Dobráááááá," před naší za naší.....
Po několika minutách mi bylo jasné, že můj názor na prodej zboží a služeb po telefonu se zcela liší od mé zkušenosti. Před několika lety jsem musel aktivně vyhledávat zákazníky a poté navštěvovat. Mladý stromek se totiž snadno ohne. Tak jsem usoudil, že má kariera v chráněné dílně vyžaduje vyšší úsilí. Tak jsem začal překonávat sám sebe, invalidita šla stranou, zvítězily peníze.
Po několikadenním hazardu se zdravím mi z firmy volali, že bych u nich mohl pracovat jako brigádník. Odmítl jsem. Osmihodinová směna v úkole mě vyčerpává. Kariera po padesátce? Marně jsem hledal nějaký návod na internetu. Pustil jsem si tedy film a nechal se inspirovat Willem Smithem. Film Štěstí na dosah je vždy mé nakopnutí. Proč nebýt makléřem?
Musím se zasmát jednomu komentáři na prezentaci tohoto filmu, "smutný film ze života," pak je mi jasné, že mládí má zelenou a mladí optimisté mají jen smutné příběhy.... s výrazy v obličeji a neschopností pozdravit. Vždyť je teprve nová firma bude utvářet k obrazu svému.
