Po návratu do civilu mě sice nečekaly příliš skvělé chvíle, nemohl jsem totiž z nějakých důvodů vykonávat svou profesi, ale zůstala mi želeniční režijní jízdenka a tak nás zpáteční vyšla pro oba asi na 200,- Kčs.
V Praze jsme nastoupili do rychlíku z Budapešti do Berlína, pamatuji si to protože spolucestující maďarsky mluvili. Tehdy cesta do Děčína trvala přes dvě hodiny. Malý brácha spal a já se tlačil na chodbičce. Rozletěly se dveře, začala celní kontrola. Naštěstí byla noc a proběhla zběžně, orazítkovali nám pasy a cestovní přílohy k občanskému průkazu. Takový vložený dvojlist, který platil pouze pro vybrané socialistické státy. V žádném případě pro Sovětský svaz, Polsko a Jugoslávii. Na Něměcké straně v Bad Schandau mi to ovšem připomnělo razii gestapa. Nemilosrdné otevírání dveří od kupé. "Ihre Pass," žádné prosím, nebo děkuji.
Vyrazili jsme k Drážďanům. Vlak se konečně vyprázdnil. Asi za dvě či tři hodiny jsme zastavili na prvním berlínském nádraží nedaleko letiště. Kousek za polem či loukou byly v dáli vidět ostnaté dráty a pobíhající vojáci. Za nimi jakési vysoké domy. Posledních pár kilometrů, a byli jsme v cíli. Berlin- Ostbahnhof. Nádražní hala připomínala spíše okresní nádraží. Tam stála dlouhá fronta, aby se čekající mohli ubytovat někde v soukromí. Tuto metodu jsme nakonec zvolili sami. Dvě hodiny čekání. Nakonec Alexanderplatz. Televizní věž a dobrý oběd za 40 východních marek v hotelu. Dál jsme se nedostali. O berlínské zdi ani ponětí. Jen plány města byly jaksi odřízlé, šedivá plocha s nápisem West Berlin. Toť vše.
Věděl jsem, že Západní Berlín existuje, ale o zdi samotné jsem tušení neměl. Pouze ostnatý drát a pobíající vojáci napovídali, že je tu něco dočinění se Západním světem, tak jako České Velenice a Horní Dvořiště, kam jsem jako průvodčí před vojnou jezdil.
Ubytovali jsme se u jedné paní na Sonnenalee, tuto ulici jsem našel v plánu města a exituje doposud. Jako Karl-Marx-Strasse ve čtvrti Treptow. Chtěl bych se tam po těch 25 letech znovu podívat. Dnes tam jistě nebude vojenská posádka, u které jsem si kdysi řekl, že mám vojnu konečně za sebou. A to jsem nevěděl, že Východní Němci chodí až na tři roky.
Paní si od nás vzala 25 marek za ubytovaní, přidal jsem jí dalších deset a udělala nám i snídani. Myslím, že východoněmecké platy byly snad o polovinu nižší než naše.
Ráno cesta S- Bahn (nadzemní městská doprava) na vlakové nádraží a cesta Vindobonou až do Veselí na d Lužnicí. Měli jsme se na výletě se svými 300 východními markami jako páni. Byť se nám zbylé podařilo vyměnit v Berlíně v hotelu. V bance před cestou jsme měli spolu nárok pouze na 120. Více jsme nedostali. A pokud by nám vyšla cesta na Západ, tedy pokud by nám jí povolili, dostali jsme 17 USD na den.
Kdo jen mohl tušit, jako já a malý brácha něco o existenci berlínské zdi, světě za ní. Kdo mohl tušit, když jsem před revolucí věděl pouze to, co mě ve škole učili. Ani to, že se vždy v Českých Velenicích ozývala z druhé strany hudba, Elvis Presley, Beatles apod. U nás na lávce nad tratí dva vojáci se samopaly. Z železničních opraven zářila Rakušákům do oken rudá hvězda.