Potkal jsem anděla 10.- povídka na pokračování

"Vy jste se snad zbláznil," řekl lékař. Milan ležel v pokoji, který znal z předchozích pobytů. Byl zase zpátky. Venku bylo hezky, svítilo slunce. "Kde jste myslel, že skončíte?", zeptal se a díval se při tom na sestřičku: "Vy vůbec neposloucháte. Vždyť vám bylo řečeno, že když nebudete brát léky, tak můžete umřít."

Milan se usmál: "Já myslel, že kecáte."

"Už to nikdy nedělejte, ještě máte spoustu času," řekl mu ještě lékař ve dveřích a odešel.

Myšlenky ho mohly zavézt kamkoli. Byl rychlejší než samotná vesmírná loď Voyager. Bylo ticho, hvězdy svítily tak jasně, okolo byla jen černá tma. Venku za okny bylo naprosté vakuum a mezihvězdný prostor byl mrtvý. Vzdálenost mezi galaxiemi byla obrovská, dala se počítat řádově ve stotisících světelných let. Každá vesmírná sonda vyrobena na Zemi tuto vzdálenost neurazila ani za bilion let. Milan byl ale schopen tuto vzdálenost překonat během několika málo sekund. Byl mnohem rychlejší než samotný Voyager.

Stál uprostřed dlouhé chodby, někde v sedmnáctém podlaží a nevěděl, kterým směrem se má vydat.

"Ahoj Milane," řekla vysoká žena, která měla jizvu nad levým okem. Jizva vypadala jako ryba.

Díval se na ní a říkal si, že je to zvláštní: "Kdo jsi?" , zeptal se.

"Říkají mi tady Seven of Nine," podívala se na něj, ale vůbec se neusmála, jako to dělají lidé, když se setkají. Nedávala na jevo vůbec žádné emoce.

Pozoroval jí, byla krásná. Vlastně ani tak ne, ale byla zvláštní. Byla zvláštní, opakoval si stále dokola. Ano, seděla jen tak v křesle a dívala se někam. Nebyla krásná, byla zvláštní: "Jak se jmenuješ?", zeptal se znovu.

Dívala se na něj: "Máš něco se sluchem?" , řekla Seven of Nine., "jméno už přece znáš."

Milan otevřel oči: "Aha, Sedmá."

Myšlenky se mu honily hlavou. Byl tam, kde chtěl být.

Svítilo slunce, stromy se nakláněly nad cestou. Kapala z nich voda. Ve své ruce cítil teplo, byla to něčí dlaň. Podíval se výš. Uviděl rty, které se usmívaly. Výš, modré oči, byly tak hluboké a tajemné. Výš, krásné dlouhé černé vlasy, které padaly dolů k pasu.

Milan jí pohladil po tváři a řekl potichu: "Miluju tě." Políbil jí. Přitiskl k sobě a cítil její teplo. Ráj, to bylo v tuhle chvíli možná jen slabé slovo.

První strana kazety dohrála. Milan se rozhlédl kolem sebe. Podíval se ke stropu a jen tak pro sebe si pomyslel, proč by se něco takového nemohlo stát skutečností. Co na tom, že je všechno pryč. Kdyby zapomněl na svojí minulost, mohl by se věnovat přítomnosti a začít třeba tím, že se bude na svět usmívat.

"Už jste se probral?", zeptala se sestřička.

"Jasan," odpověděl.

Venku před vchodem na oddělení si zapálil cigaretu.

Zastavila sanitka: "Člověče, byl jste skoro mrtvej a teď si tady vykuřujete, jako by se nic nestalo."

Pousmál se :"Ale ono se nic nestalo."

"Neměl byste ale kouřit," řekl.

"Já bych toho neměl," odpověděl a zhasl cigaretu o popelník.

Seděl na lavičce, rozhlížel se po chodbě, byla dlouhá. Uprostřed stálo několik židlí a malý stoleček. Na nich sedělo několik pacientů, kteří se dívali na televizi.

Vedle se posadila dívka, na obličeji měla jizvy. Vzala si knížku a začala si číst.

Milan se na ní podíval, někoho mu připomínala. Z profilu vypadala jako žena, kterou zná už hodně dlouho. Díval se na ní a pak se odvážil zeptat: "Baví vás to tady?"

"Moc ne," podívala se na něj překvapeně. Celá jedna strana obličeje byla plná jizev a druhá byla nedotčená.

"Jste tu už dlouho?", zeptal se.

"No, asi čtvrt roku."

"To je divný, ještě jsem vás tady nepotkal," pokrčil rameny.

"To je možný, protože já jsem pořád dole, na umělý ledvině," řekla a zavřela knihu.

"Já jsem tady taky s ledvinama, ale nechodím na umělou," řekl a napil se z hrnečku čaje, který s sebou neustále nosil. Měl pořád žízeň. Napadlo ho se zeptat, zda by se nešla projít ven.

Podívala se na něj překvapeně: "Tak dobře."

Milan se usmál, odnesl hrneček na pokoj a oblékl se. Venku přece jen byla ještě zima. Byl začátek dubna. Chvíli na ní počkal.

Podala mu ruku: "Jmenuju se Eva."

"Já jsem Milan."

Vyšli ven, ofoukl je studený vítr. Vzduch byl vlhký a krásně se dýchalo.

Zhluboka se nadechl a vydechl páru.

Eva se usmála a udělala totéž: "Kde bydlíte?", zeptala se a pak se mu podívala do očí: "Nebudeme si tykat?"

Milan se na ní podíval:" Ale to bysme si museli dát pusu a něčím to zapít," usmál se.

"A proč ne, pusu mi můžeš dát hned a zapít to můžeme čajem nahoře," dívala se mu do očí. Ty její se leskly v záři pouliční lampy.

Podal jí ruku, zavřel oči a políbil jí.

"Ještě nikdo mě nikdy nepolíbil," sklopila hlavu a znovu se podívala Milanovi do očí. "Tobě nevadí moje jizvy?"

"Ne, proč?", podivil se, "co je na tom divnýho?"

Dívala se stále na něj: "Já jsem přece ošklivá."

Milan si jí prohlížel a pak jen řekl: "Někoho mi připomínáš."

"A koho?", zeptala se.

"Jednu, o které se mi pořád zdá a každý týden je v televizi," opravdu vypadala jako ona. Byl tu ale rozdíl. Ona se neuměla smát, Eva ano.

Procházeli se mezi domy a povídali si o všem, co je napadlo. Ona mluvila o sobě a Milan zase o sobě. Bylo to poprvé a naposledy, kdy s ní mohl mluvit. On šel druhý den domů a Eva byla zase na ledvině.

Na bráně se rozhlédl a v duchu poděkoval Evě, dívce s jizvou na obličeji. Poděkoval v duchu té, která s ním mluvila o všem.

Přitiskl jí k sobě a začal jí hladit. Byla krásná, černé vlasy jí padaly až k pasu. Bylo mu krásně teplo. Zavřel oči a hvězdy, planety, slunce a měsíc byly najednou tak blízko.

"Miluju tě," řekl potichu, lesem se ozvala ozvěna. Ale slyšel jí jen on a ona. Nikde nikdo, bylo ticho. Vál slabý vánek, z dálky se ozýval jen hluk motorů. Ozýval se hluk spěchajícího světa. Tady nahoře se čas na chvíli zastavil.

Díval se jí do očí. Hladil jí. Cítil stále větší teplo, vlastně spíše horko. Nikdy nic takového necítil tolik, jako právě nyní.

Ten, kdo stvořil člověka věděl, co je pro něj to nejkrásnější. Věděl, že vše, co je spojeno s láskou je více než nádherné. Věděl, že samotné tělo není jen hromada masa a kostí.

Cítil všechno, cítil jak se mu točí hlava. Cítil, že se někde vznáší. Tohle bylo jiné než cesta kosmickou lodí Voyager.

Políbila ho na rty: "Miluju tě," otočila se a dívala se kamsi na oblohu.

Milan mohl být na louce, mohl být doma, kdekoliv. Mohl si představit koho chtěl. Byl rychlejší než kdokoli jiný.

Otočil se a pravil:" Miluju tě, a ještě příjdu."

EPILOG

Milanovi při pohledu na strom vytryskly slzy a začal plakat. Uviděl anděla. Anděl se na něj díval a zavolal ho: "Milane, ještě mám s tebou plány. Nikam nechoď, neházej flintu do žita, nehledej lásku nikde jinde, než ve svém srdci, máš jí dost na rozdávání."

Podíval se do větví stromu, utřel si slzy: "Jak jsi to poznal?"

"Nikdy bys nenapsal tuto povídku," řekl. Světlo zhaslo a strom splynul s tmou.

Otočil se a vykročil směrem k budově, která dominovala celé stavbě a byla vidět do veliké dálky.