Potkal jsem anděla 8.- povídka na pokračování

U výtahu stálo několik lidí, byli v bílých pláštích a dohadovali se. Byli to lékaři, zřejmě bylo po vizitě.

Milan vcházel na chodbu, s úsměvem pozdravil: "Dobrý den, pane doktore," vstoupil do výtahu. "Máte blbej den?", zeptal se.

"Prosím?", lékař si prohlížel Milana a pak mu ukázal cestu, "pojďte se mnou do mé ordinace."

Milan zavřel dveře a když byl vyzván, aby si sedl, posadil se na nejbližší židli. Na stole ležely desky s jeho jménem.

"Vy už máte pro mě zprávu?", zeptal se s úsměvem.

Lékař si sedl proti němu: "Pane Švehla, dnes ráno nám přišly výsledky z laboratoře," chvíli bylo ticho, "výsledek byl pozitivní, máte nemocné ledviny, proto ten vysoký tlak."

Milan jen poslouchal a divil se. Ničemu nerozuměl. Vstal ze židle popošel ke dveřím a sahal na kliku.

Lékař se prudce zvedl: "Kam jdete?"

"Domů," odpověděl.

"To nemůžete, musíte si tady u nás lehnout," řekl a podíval se na Milana zblízka.

Já už toho mám plný zuby," vzal prudce za dveře a otevřel je tak rychle, že kdyby někdo za nimi stál, jistě by nebyl rád.

"Musíme se pokusit to léčit."

"Jinak co?", zeptal se a pustil dveře.

Lékař se opřel o stěnu: "Jinak to nepřežijete."

"Pěkný hovno," vyšlo z Milanových úst, aniž si rozmyslel, co říká. Prudce se otočil a podíval se lékaři přímo do očí.

"Budete tu muset zůstat a navíc, půjdete na jiné oddělení. Toto není dostatečně vybavené," řekl a zavolal sestřičku.

"Á, náš milý Švehlíček se nám vrátil," řekla a začala se smát. Smála se vlastně všemu. Zasmála se a bylo hotovo.

Na druhém oddělení interny bylo asi deset pokojů a na každém minimálně pět lůžek. Pomyslel si, že tady se určitě nevyspí, že chrápání starců nepřežije.

Vedle na posteli ležel pán. Milan se podíval na cedulku přivázanou na posteli. Ročník 1923. Spojoval vždy nemoc se stářím, ale nešlo mu do hlavy, že on, mladý je nemocný.

Je pravda, že v době, kdy vykonával nezajímavá zaměstnání, byl nemocen stále. Byla to vlastně taková dovolená u televize na gauči. Dokázal skutečně odpočívat, ale na vojně se mu to velmi vymstilo. Vše za to, že vlastně zesměšnil čestnou povinnost každého občana- bránit svou vlast. Nesl si část své viny s sebou. Byl bezstarostný dobrodruh, podle některých i nezodpovědný. Iluze svobody a náraz na reálnou zeď byl skutečně velmi bolestivý. Po celou vojnu se nedokázal přizpůsobit. Ovšem nebýt této zkušenosti, nepoznal by pravou chuť svobody. Ale na druhou stranu by neměl starosti, nepříjemnosti a nyní také tuto nemoc.

Tráva byla vysoká a mokrá. Před chvílí právě přestalo pršet. Mraky pustily sluneční paprsky zase na zem. Milan měl na nohou vysoké boty, tak zvané kanady, černou koženkovou bundu, roztrhané rifle a na zádech batoh se všemi věcmi, které považoval za důležité.

Vysoké smrky se vypínaly do výše a kapky se leskly na slunečním svitu. Bylo ticho, jen někde v dálce byl slyšet motor auta.

Milan se ohlížel zpět a opakoval si stále jednu větu, že je mu líto. Chyboval, ale chtěl začít znovu a jinde. Měl jen dvě možnosti. Buď projde nebo ho zastřelí. Nevěděl nic, jen o tom slyšel. Někdo mu pověděl, že právě tady, v těchto místech se střílí i do lidí.

Šel zamyšleně a najednou se zastavil. Zapomněl dávat pozor. Vysoký plot, vlastně ne plot, ale zátaras z ostnatých drátů. Uprostřed cestička a další vysoký zátaras. Pomyslel si, že tohle se přelézt nedá. Najednou dostal strach, z čeho? Z koho? Nikde nikdo nebyl, jen ten ostnatý drát.

Otočil se zpět a začal plakat, proč jen konečně neudělá to, co udělat musí. Proč se nerozhodl tak, jak se rozhodl. Buď projde nebo ho zastřelí. Zase se lekl.

Byl přesvědčen, že tady už to nejde. Ne proto, že se nedalo, ale proto, že on sám nemůže. Kdyby nikomu nedal příčinu, kdyby se choval a přizpůsobil, nemusel stát tady a plakat. Vzpomněl si nyní jen na to, že ho ve škole kopali spolužáci pod lavicí. Vztáhl ruku k ostnatému drátu, ale nedotkl se ho.

Ustoupil. Vracel se a díval se zpátky na tu hradbu z ostnatých drátů, vzdal to. Vracel se mezi lidi, které znal. Nerad.

Cestou se jen probíral jednou jedinou myšlenkou. Kdy už se konečně přestane bát a udělá to, co udělat musí. Když chce něčeho dosáhnout, musí tomu věřit. Vzpomněl si na Nikolku. Kde je, právě teď. Proč není s ním. Ještě jednou se otočil.

"Měl jsem být zticha jako ostatní a držet hubu, mohl jsem být normální jako ostatní," ukápla mu slza.

Vracel se zpátky. Vstříc něčemu, co sám nemohl tušit.

Ležel na posteli a opět měl hadičku, kterou mu do žíly proudila tekutina, která ho měla zachránit. Starý pán, který ležel vedle se zvedl a zeptal se: "Tak mladej, co je ti?"

Čas ubíhal jako vždy velmi pomalu. Měl spoustu času na to, aby si mohl rozmyslet vše, co v životě udělal dobře a co se mu nepovedlo. V hlavě měl veliký zmatek a nevěděl, co má řešit dříve a zda je vlastně ještě co řešit, a proč.

Venku zase pršelo, pak chvíli padal sníh. Blížil se apríl. Otočil hlavu ke dveřím právě v době, kdy sestřička sáhla na kliku a rychle vstoupila do pokoje. Prohlédla si láhev s tekutinou a usmála se: "Vaše žena už ví, že jste tady."

Tak trochu se usmál, ale přepadla ho myšlenka, co na to řekne. Sice stačil dojít do banky, ale nezbylo mu už moc peněz. Bral jen nemocenské dávky a ty sotva stačily pro něj, natož aby mohl uživit rodinu. Jako živitel rodiny zřejmě naprosto zklamal a navíc nebyl nikdo, kdo by mu pomohl. Vzpomněl si na paní se kterou se setkal na jednotce intenzivní péče. "Už je to tak strašně dlouho," pomyslel si. Nechápal to, ale přišel na vše, když sám neměl nic. Žena stále nadávala a pak si uvědomil, že jsou lidé, kteří takové situace těžko nesou.

Milan měl nyní těžkou hlavu z toho, že je tak nemocný a přemýšlel o tom, zda si jí vlastně ve svém hloupém životě nevsugeroval. Možná si sám nedovedl poradit a potřeboval okolo sebe lidi, aby ho alespoň litovali. Byl to útěk ze života do živoření. Jak z toho ven?

Starý pán se Milanovy odpovědi nedočkal, tak si lehl, něco zadrmolil a přikryl se dekou až k bradě. Vzal si knihu a tiše pohyboval rty.

Sestřička už dávno odešla za svými dalšími povinnostmi. V pokoji bylo ticho, jen slabé chrápání bylo slyšet z rohu velkého pokoje.

Pracoval na železnici, ale už jenom jako pomocný dělník. Během tří let vystřídal několik funkcí. Dělník na překládce, dělník ve skladu, dělník u stavební čety, dělník údržby kolejiště, byť do kolejiště nesměl. Neustále se ptal, co komu udělal. Odpověď ale nepřicházela.

"Jeden smažák,hranolky a pivo," řekl když usedl za stůl v jedné restauraci nedaleko nádražácké ubytovny. Doma bydlet nemohl, protože se nesnesl s otcem, který nemluvil o ničem jiném, než o Milanově neschopnosti a lenosti. Navíc byl závislý na alkoholu.

Rozhlížel se okolo sebe. Několik jeho spolupracovníků sedělo u vedlejšího stolu a bavili se s dívkami, které dnes viděl na rampě skladu. Milana si nevšímali.

Milan se uzavřel do sebe a tak šance zamilovat se, nebo si najít přátele či přítelkyni byla velmi mizivá. Měl starosti a vrásky ho dělaly stále a stále starším.

Bylo půl deváté večer. V televizi nebyl žádný zajimavý program a tak se rozhodl, že si zajde na večeři a pár piv. Jeho nervy byly přetížené a alkohol tomu moc nepřispíval. Stačilo jen velmi málo a ležel pod stolem.

Byl to začátek jeho konce, dostal silný nervový záchvat, zhroutil se.

Ráno na záchytce. Byl přivázán k posteli, mokrý a špinavý, celý od krve. Bílá košile byla zbarvená do ruda. Na pažích měl modřiny. Na ruce měl též několik vpichů, zřejmě dostal uklidňující injekce.

Vyprovodili ho ven a Milan se jen díval okolo sebe. Kolem procházela nádherná dívka. Usmál se, podíval se na sebe a pak jen sklopil hlavu. Pochopil, že je v bahně, v tom největším bahně jaké poznal.

Zastavil se na křižovatce dvou cest, zapálil si cigaretu, kterou před chvíli vyžebral. Pomyslel si jen, že pryč jsou časy, kdy dokázal pobavit, kdy ho měli rádi pro jeho někdy ztřeštěné nápady. Teď? Nula, obyčejná bezvýznamná nula.

Anděl možná někde je. Možná někde byla Nikolka. Někde žila s někým, koho má ráda. On tu stál na zastávce městské dopravy a všichni se na něj dívali. Děti se ho bály.

Láhev byla skoro prázdná. Milan sáhl na tlačítko a zmáčkl ho. U dveří se rozsvítilo světýlko a cosi začalo hučet.

Za chvíli přiběhla sestřička.

Konečně se mohl protáhnout. Milan byl za ty dvě hodiny na posteli tak unavený, že se zvedl a šel se projít ven. Nikoho se nezeptal, stejně ho nikdo nehlídal.

Bylo skoro sedm hodin večer, zase vykročil k telefonnímu automatu. Budou mu volat děti.

Po dlouhém hovoru s manželkou, který se točil jen kolem peněz ho stále více a více unavoval. Všichni jsou vyřízeni a on má být v pořádku. Vlastně prý má všechno. V nemocnici dostane najíst, má se kde vyspat a má teplo. Jen pár věcí, jako automobil, barevná televize, luxusní byt, aby měly návštěvy co obdivovat a jinak? Láska bylo jen slovo, které náhodou napsal někdo na zeď, vyskytovalo se jen v pohádkách, v příbězích, kdy si ženy utírají slzy do kapesníku. Existovala jen v myslích umělců, kterým se náhodou povedlo ji ukázat lidem. Pak šlo zase jen a jen o peníze. Možná se pletl a hodně lidí by mu řeklo, že to není tak hrozné, ale on v tuto chvíli cítil to, co cítil. Možná vůbec nikdy nepochopil, co slovo láska vlastně znamená.

Les byl hluboký a vál zase ten silný vítr, jako vždy tady na horách. Občas někde zapraskaly větve a snesly se k zemi. Milan měl rád nebezpečí, ale jen takové, které nebylo zase tak bezprostřední. Pokud byla velká bouřka, sněhová vánice, vichřice a podobné katastrofy, vydával se vždycky na výlet a hrál si na hrdinu. Snil o velkých činech a o tom, že dá ve třídě jednou klukům svůj díl.

Když přišel domů, blížil se večer.

Nemohl dlouho usnout. Venku stále vál silný vítr a otec nebyl stále doma. Všechny peníze, které měla matka schované si odnesl s sebou, aby je propil v místní restauraci.

Měl starost, zda se vůbec dnes v noci vyspí.

Rána z chodby, rozlétly se dveře: "Do prdele!", ozvalo se. Škoda byla, že dveře do obývacího pokoje byly skleněné. Skleněné střepy lítaly po pokoji. Jeden z nich dopadl na polštář, kde měl Milan položenou hlavu.

"Kde je žrádlo!", zakřičel a místnot začala zapáchat směsí alkoholu.

Matka se zvedla a odešla do kuchyně. Odsud se ozývala jen hádka.

Milan nic nechápal. Doma bitky a hádky, někdy plná vana krve. Ve škole se nebránil výpadům jeho spolužáků. Byl slaboch, že se nebránil? Nebo byl silný, že tomu všemu po léta odolával, a vydržel?

Stál u schodů, díval se na zářící hvězdy a měsíc v úplňku. Kouřil a díval se na dým, který se rozpouštěl. Bylo ticho, všichni pacienti sledovali televizní noviny. Někde bylo na pokojích zhasnuto.

Vyšel pomalu po schodech do druhého patra, cítil se tak nějak divně. Dostával dvanáct pilulek denně a jeho tělo mu možná dávalo najevo, že v něm probíhají nepřirozené chemické procesy. Silná dávka hormónů na ledvinový zánět, spousta zbytečných léků na vysoký tlak a mnohé další, aniž chápal na co jsou.

Vešel do pokoje a na židli seděla žena v bílém plášti. Byla to hezká blondýnka s modrýma očima. Podala mu ruku: "Já jsem doktorka Nováková."

Milan se usmál, podal jí také ruku a zeptal se: "Co se děje?"

"Pane Švehla, máte cukrovku."

Milan se na ní nechápavě díval: "Není toho trochu moc najednou?" Nechápal proč, ale vzpomněl si na knihu, kterou nedávno četl. Jeho nemoci jsou obrazem jeho předchozího způsobu života.

Druhý či třetí měsíc leží v téhle nemocnici a dívá se na umírající starce. Na ty, kteří sotva chodí, nemluví o ničem jiném než o bolestech, nemocech, ztraceném životě, neschopnosti zdravotníků a podobně. Nebo třeba nebyli nemocní, ale jen tak vypadali. Sedření, upracovaní důchodci, kteří se zmohli postavit dům, ušetřit spoustu peněz, aby si mladí mohli postavit.

A co Milanovi rodiče. Otec je dávno mrtvý a matka nemá nic. Příbuzní mají sami problémy. Pokrčil rameny a pak si znovu lehl na postel.

Srovnal si polštář pod hlavou a zapnul si walkmanna. Ozvala se písnička od skupiny Genesis- "There must be some other way". Dříve takové písničky vůbec neposlouchal. Měl rád skupinu ABBA, asi proto, že to byla jedna z mála zahraničních skupin, od kterých se daly sehnat gramofonové desky. Českou hudbu moc neposlouchal a proto si jednou koupil rádio a poslouchal rakouskou rozhlasovou stanici Ö3. Pak si dokoupil magnetofon a písničky si nahrával.

Vedle ležel pacient, tiše oddychoval. Občas vydechl nahlas, ale pak bylo zase ticho. Milan sáhl na slepo na stolek a vzal kazetu, která mu padla do ruky. Hlas zpěvačky, který ho také okouzlil patřil té, která zpívala spolu s jednou východoněmeckou skupinou. Silly. Zněla písnička "Mont Klamott" z alba roku 1983.

Vlak vjíždí na velké nádraží. Milan sedí v kupé, které se už dávno vyprázdnilo. Bylo docela teplo. Dole pod mostem vedla čtyřproudová silnice a vedle ní za zdí začínal park plný zkluzavek, prolézaček a podobně. Jeli ještě kousek městem, pak se objevila budova s velkou tabulí. Berlin-Ostbahnhof.

Vystoupil z vlaku, ale nevěděl kam má jít. Na dalším nástupišti byl vlak složený z malých vagónků. Tedy menších než má normální vlak. Velká cedule s nápisem S-bahn ho upozornila, že jde zřejmě o městskou dopravu.

Podíval se do peněženky, zda je vše v pořádku. Ano, pár marek a lístek na velký koncert rockových skupin. Sehnal ho náhodou v informačním centru NDR v Praze. Vlastně proto, že zde měla vystupovat skupina Karat, která v poslední době udělala velký skok.

Bylo osm hodin večer, hlediště bylo osvětleno modrým světlem a vše zahalovala mlha. Čtyři postavy, tři muži a jedna žena. Kožené bundy a na zápěstí měl každý široký náramek, který se blýskal v záři reflektorů. Publikum začalo tleskat a pískat. Milan tuto skupinu neznal, proto byl velmi zvědavý co zahrají. Kromě skupiny Puhdys a Karat neznal nikoho.

"Tamara Danz!" , ozvalo se z reproduktoru. Hučení syntezátorů, rozechvělo snad vše, okolní vzduch, lidi a hlavně Milana. Hučelo mu v uších a jeho tělem pronikalo zvláštní mrazení. Ozvalo se: "Raus aus der Spur," Tak to zadunělo. Zdálo se, že vše uniká hlubokým vesmírem, celý sál a všichni, kteří tam byli.

Byl rád, že alespoň s hudbou může prožívat to, co prožívá. Nikdo nebyl na blízku, komu by mohl vyprávět vše co zažil a jaké má přání. Měl sice blízké, ale ti měli jiné starosti, vlastně měli jen ty starosti. Milan vlastně pořádně nevěděl co se děje, zda tu bude dlouho. Nevěděl skutečně nic, nikoho se neptal. Vizita proběhla vždy stejně. Lékař se ho ptal zda nemá nějaký dotaz, a on neměl žádný. Ke každému jeho příběhu byla jiná písnička.

To, že má ještě cukrovku ho v tuto chvíli vůbec nezajímalo. Byl někde jinde, stojí na pódiu a drží kytaru. Fanynky se ho snaží dotknout. Ve skutečnosti neuměl ani hrát, ani zpívat, ale v jeho hlavě se rodily melodie, které neuměl zapsat. Měl fantazii a tato mu dávala možnost přemísťovat se rychlostí daleko přesahující rychlost světla. Mohl být najednou na planetě, kde se právě koná velký galaktický rockový koncert, a tam právě vystupuje on.

Zavřel oči a řekl si, že by mohl začít psát, ale pak si zase uvědomil, že jeho pokusy napsat byť jen povídku zůstaly jen přáním. Nebo se mu žádná nepovedla a tak skončila v koši.

Měl zavřené oči. Uviděl cestu, les, potok, přes něj prkno. Cítil na své dlani něco teplého. Byla to Nikolky dlaň.