Potkal jsem anděla 7. - povídka na pokračování

"Tak co pane Švehla, jak se daří," zeptal se primář a vzal Milana okolo ramen. To ale dělal pokaždé, když hovořil s nějakým pacientem. "Pane doktore, už tu ležím skoro měsíc a rád bych se podíval domů," řekl a díval se mu přímo do očí.

Lékaři se podívali jeden na druhého a pak se všechny oči upřely na Milana: "Ale výsledky budou až za týden."

Milan sklopil hlavu: "Aspoň na jeden den."

"Kam vlastně pojedete?", zeptal se primář.

"Jenom tady do Strážkovic za matkou a pak bych se chtěl podívat za dětma."

Lékaři se chvíli radili a pak primář řekl: "Myslíme si, že to nebude tak drastické a že vaše vyšetření bude negativní," otočil se a vzal ze stolku Milanovu kartu, "dobrá tedy. Pustíme vás na týden domů a pak si sem příjdete jen pro výsledky, ano?"

Milan se usmíval a byl rád, že po měsíci uvidí známé tváře.

Autobus do Strážkovic byl připraven k odjezdu, Milan přišel na poslední chvíli, dveře se už zavíraly.

"Ahoj Milane," ozvalo se za ním. Byl to jeho kamarád ze sousední bytovky u nich ve vsi, kde bydlel za svobodna.

Lidé, kteří stáli se chytli madel. Bylo plno, jako vždy po ranní směně. Někteří to měli blízko, ale jiní cestovali až do Nových Hradů. Ráno museli vstávat ve čtyři hodiny a domů se vraceli až po páté odpoledne. Ženy měly plné ruce tašek s nákupy, protože v krajském městě se dá nakoupit levněji než u nich.

"Čau Míro," odpověděl Milan a rozhlédl se okolo sebe, "tak mě konečně pustili z nemocnice."

"Co ti je?", zeptal se.

Přendal si ruku, protože ta kterou se držel za madlo ho brněla: "Nic, jenom si ze mě udělali pokusnýho králíka."

Ve Strážkovicích vystoupilo jen několik lidí. Milan se rozhlédl po návsi. Za tu dobu, co zde nebyl se vůbec nic nezměnilo.

Míra byl silný kuřák a tak si nervozně zapaloval cigaretu: "Na vem si jednu ode mě," nabízel Milanovi.

"Díky," vytáhl z krabičky jednu a zapálil si.

"Zajdeš na návštěvu?", zeptal se a pomalu oba vykročili směrem k bytovkám, "Iveta tě už taky dlouho neviděla, možná že něco upekla."

"Možná že zajdu, dal bych si do nosu," řekl a rozloučil se.

Mezi domy to foukalo, až mu začalo hučet v uších. Zazvonil u dveří, zouval si boty ještě dříve, než mu jeho matka přišla otevřít. Ale bylo odemčeno. Vzal tedy za kliku a pozdravil: "Ahoj mami."

Seděla v křesle a dívala se na televizi. Byly doby, kdy hodně četla a hlavně detektivky, ale teď? Koupila si barevnou televizi, knížky zůstávaly v poličce netknuté. Chytal se ně prach.

"Ahoj Milane," řekla a vstala.

Vešel do pokoje a posadil se na gauč.: "Konečně doma."

"Kdy pojedeš za Ivanou a dětma?", zeptala se.

"Nevím, potřebuju si trochu dáchnout," rozhlédl se, "Ivana mluví jen a jen o penězích a já potřebuju opravdový klid, víš?"

Dívala se na něj a byla ráda, že ho po tak dlouhé době vidí opět doma: "Můžeš kafe?", zeptala se.

Milan pokrčil rameny a dodal: "Asi jo," rozhlížel se. Místnost mu připadala najednou tak malá, že se divil, jak se sem může jeden člověk vejít. Bylo to ovšem jen zdání, protože byl zvyklý na rozlehlé haly a nemocniční pokoje.

Za okny byl slyšet křik dětí, které si hrály před domem na pískovišti. Milan se zvedl, podíval se ven. Strom, který zakrýval šedou zeď protějšího domu už tam nebyl. Pomyslel si jen, že je to velká škoda, že ho porazili.

"Tady máš to kafe," přerušila Milanovo rozjímání matka, "jak ti tam vlastně bylo."

"Normálně," odpověděl a upil trochu ze šálku, káva ho trochu škrábala v krku. Pomyslel si jen, že ho všichni tak málo navštěvovali a teď se tak hloupě ptají.

Bylo odpoledne, slunce vylezlo z pod mraků. Po silnici před domem občas projelo auto. Jeden blázen zatroubil, Milan se lekl. Pak jen dodal pro sebe, že je to debil a vypil poslední doušek.

"Jdu se projít," řekl. Oblékl si bundu, vzal za kliku a ještě ve dveřích dodal, že jde nahoru ke kravínu.

Budova kravína byla zanedbaná více, než když zde před deseti lety pracoval. Zevnitř se ovšem neozývalo bučení, ale kvičení prasat. Z kravína se stal prasečák. Procházel se okolo a rozhlížel se po místě, kde vykonával snad fyzicky nejnáročnější práci ve svém životě. Vzpomněl si, že tuto práci dostal náhodou, protože měl všechno zakázáno. Díky jeho otci mohl pracovat.

Pracovní odbor Okresního národního výboru. Jedna malá kancelář. Za velkým stolem seděla dáma a kouřila jednu cigaretu za druhou. Právě jednu zhasínala a zapalovala si další. Nedalo se tady dýchat. Popelník byl plný nedopalků.

"Co si přejete?", zeptala se a bez zájmu se podívala na Milana, který stál u dveří. Bylo mu dvacet čtyři let, ale v obličeji měl tolik vrásek, že by mu ostatní mohli hádat kolem čtyřiceti.

"Hledám práci," řekl a opřel se o stěnu.

"Jak dlouho jste bez práce?", zeptala se úřednice a zapálila si další cigaretu, aniž dokouřila tu předchozí.

Zamyslel a pak odpověděl: "Asi dva měsíce."

"Dva měsíce?", zeptala se a málem se zakuckala, "a kdo vás celou tu dobu živil?"

"Matka," odpověděl, zhluboka se nadechl a pak se zakuckal.

"Ta z vás má asi radost a vůbec, jak to, že vás nezavřeli?", zeptala se.

Milan zakroutil hlavou a pomyslel si něco o pořekadle. Blbá otázka, blbá odpověď: "Nikam jsem nechodil, protože jsem neměl ani na autobus, prostě jsem dřepěl doma na prdeli."

"No není se čemu divit, když nepracujete, nemůžete mít peníze, to má logiku,ne?", zapálila si další cigaretu. "Čím jste vyučenej?"

"Nádražák, ale to je zbytečný, já nesmím do kolejiště," odpověděl.

"Jak to,že ne?", zeptala se, začala se probírat v kartotéce: "Proč nesmíte, vy jste něco provedl?"

"Ne, prý mám nějaký záchvaty," řekl, ale nevěděl proč. Člověk by měl někdy pomlčet o svých věcech, pomyslel si. Ale oni by se to stejně dozvěděli, dříve nebo později.

"Jaký záchvaty?", zeptala se. Otočila se k oknu, pak se znovu podívala na Milana: "Počkejte tady, zavolám soudruhu Novákovi. Jak že se to vlastně jmenujete?"

"Švehla, Milan Švehla," sedl si na židli, aniž se zeptal zda si sednout může.

Vytočila číslo a chvíli čekala: "Soudruhu, mám tady nějakýho Švehlu. Dělal prý u drah. Teď je dva měsíce bez práce," položila cigaretu na popelník, "že ho znáte?". Položila sluchátko, pohlédla znovu na Milana, tentokrát se tvářila hodně přísně: "Tak jsem se dozvěděla, že máte velké zkušenosti s alkoholem a drogami," vzala kouřící cigaretu z popelníku a vložila si jí do úst: "S vámi nechceme mít nic společného, vy patříte do ústavu." Ukázala na dveře, dívala se jinam: "Sbohem."

Milan se zvedl prudce ze židle, přehodil si batoh přes ramena a nahlas řekl, skoro křičel: "Vidíš ten batoh?"

Úřednice se zarazila a nezmohla se na slovo.

"Tak vidíš ho? Vezmu ho, sednu na vlak a pojedu na jih."

"Co..cože?"

"Pojedu do Rakouska a tam si najdu práci, viš?", řekl. Bouchl dveřmi tak, až se na chodbě pohly obrazy na stěně.

Vyšel na ulici, rozhlédl se a zamířil k nádraží.

Prošel okolo zanedbané budovy a díval se do přípravny, kde byly kolejnice, po kterých kdysi vozil krmení pro dobytek. Byla to dřina, ale jedna z mála možností, jak si vydělat trochu peněz. Mohl dělat jen ty nejnamáhavější práce, nenáročné na rozhodování, jedině ty mohl vykonávat. Pokud měl nějaký nápad, většinou se mu vysmáli a řekli jen, že v ústavu je spousta takových a že vlastně patří tam. Může být rád, že ho vůbec zaměstnali.

Začalo se trochu oteplovat. Byl konec března. Blížil se k bytovkám, díval se do oken. Vešel do vchodových dveří, vystoupil po schodech do druhého patra.

"Jak bylo venku?", zeptala se Milanova matka a ukázala ke stolu, kde měl připravenou večeři.

Po skoro měsíční nemocniční dietě by teď možná snědl i celého pečeného vola. Díval se bez zájmu na televizi, právě vysílali zprávy, ale stejně mu všechno unikalo. Politika a dění ve světě bylo pro něj velmi okrajovou záležitostí.

"Půjdu spát," řekl a šel se převléknout. Ještě než vkročil do koupelny, dodal: "Za týden se mám dostavit pro výsledky do nemocnice."

"Pojedeš domů?", zeptala se matka.

"Měl bych," řekl.

Ležel na posteli, venku po silnici prošlo jen několik opilců, kteří zpívali na celé kolo. Jinak bylo úplné ticho. Pouliční lampa osvětlovala strop místnosti, kde se houpal lustr, který si Milan koupil, protože si myslel, že od statků dostane byt. Slíbili mu to.

Vesmírná loď Voyager se řítila rychlostí několika světelných let. Motory běžely asi na osmý warp. Sedmá z Devíti stála u počítače v místnosti astrometriky a vyměřovala vzdálenost od pulsaru 208. Míjeli modrou mlhovinu, hvězdy dnes zářily tak nějak divně a více, než v jiných částech vesmíru.

Vcházím do simulátoru, kde si mohu naprogramovat jakoukoli událost, kdekoli ve vesmíru.: "Počítači. Země, březen, rok 1981. Čechy, prudký sráz, les, smrky. Svítí slunce, pár obláčků na obloze. Sníh taje.

"Co tu děláš?", zeptala se Sedmá. Podívala se na mě. Nad levým okem měla kovovou věc ve tvaru ryby: "Nevadí ti má jizva?"

Zarazil jsem se: "Proč?"

"Polib mě," řekla a zavřela oči.

Políbil jsem jí. Dlouho už jsem nikoho nepolíbil. Díval jsem se na ní.

Pokrčila rameny, ještě jednou se na mě podívala a pak dodala jen: "Vzpomínky jsou irelevantní," a odešla za svojí prací.

"Počítači, zruš předchozí program," vystoupil jsem na chodbu. Vstoupil do svého pokoje. Sedl si, dal nohy na stůl a díval se nepřítomně na prázdnou tmavou skleněnou obrazovku.

Byla půlnoc, všichni spali. Občas kolem domu projelo auto a pak zase to hrobové ticho. Spal, zdálo se mu o dětech. Půjđe s nimi na procházku, třeba k rybníku. Žena se na něj bude usmívat a pak řekne: "Miluju tě."

Milan zapomene na všechno a vzájemně si odpustí.

Hvězdy svítily a nikdo, nikdy netušil, zda okolo jedné z nich neobíhá planeta, kde se žije...prostě žije.