Potkal jsem anděla 6. - povídka na pokračování

Konečně se trochu oteplilo. Pacienti a ti, kteří za nimi přijeli seděli na lavičkách. Ostatní se jen tak procházeli po chodníku. Občas okolo projela sanitka a lidé museli ustoupit na trávník, aby mohla projet.

Milan seděl na jedné lavičce blízko východu z nemocnice a netrpělivě sledoval lidi, kteří branou procházeli. Konečně se objevila malá postava jeho mladší dcery Lenky, která na něj už z dálky volala a běžela k němu. Dlouho se objímali. Pak přiběhla starší Jana.

Ivana pomalu přistoupila k Milanovi, chtěl jí políbit, ale uhnula.

Milan už nebyl tak dlouho veselý, jako právě teď.

Podívala se na něj: "Čau", řekla potichu.

Chvíli se jí díval do očí a připadala mu tak krásná. Pak se poohlédl po dětech.

Ivana potichu řekla: Víš, že jsem si musela půjčit peníze od otce?" podívala se na něj vyčítavě.

Milan řekl jen: "To je mi opravdu líto".

"To je jako všechno?" ,zeptala se, "všechny prachy sis nechal a my jsme doma s dětma hladověli".

Milan se rozhlížel okolo sebe a pak dodal :"Když marodím, tak moc neberu, to přece víš. Stane se něco, když si půjčíš od otce? Až se uzdravím, tak mu to vrátíme".

"Jo, a co tvoje matka, kdy ta nám pomůže", podala Lence oplatku: "Kdyby si nebyl nemocnej, neměl dluhy, žilo by se nám lépe. Když mě prostě neposloucháš a děláš si co chceš".

Posadil na první lavičku: "Co se stalo, stalo se, já mám teď opravdu jiný starosti".

"Jaký ty můžeš mít starosti. Já potřebuju prachy, děti nemají co jíst", řekla a zlostně se na Milana podívala.

Malá Lenka si mu sedla na klín, mile se usmála a zeptala se: "Tati, kdy přijedeš domů?".

Milan pohladil obě děti a smutně se podíval na Ivanu.

"Pojďte děti nebo nám ujede autobus", otočila se, "kdyby si se nenaboural, mohla jsem teď jet domů autem," dodala. Vzala děti za ruce a vykročila směrem k východu.

Díval se za ní, ale neotočila se. Jen děti ještě z dálky mávaly. Nechápaly co se to stalo, nechápaly, že peníze dokáží takové věci. Milan chodil parkem celé dny a přemýšlel co udělat, aby měl peněz více a méně dluhů, aby byla manželka spokojená. Má utéct z nemocnice a nastoupit do práce? Co je to za život, neví co mu je, neví co bude dál. Neměl u sebe skoro nic a Ivanu nechtěl žádat o půjčku když sama nemá. Koupil si cigarety i když věděl, že kouřit nesmí. Byl tak rozrušený, že mu to bylo všechno jedno. Jednu si zapálil a zatočila se mu hlava.

Procházel se, tak jako každý den. Míjel vysoké budovy nemocničních oddělení. Potkal ženu s kočárkem, ta šla s nějakým mužem, dívali se na sebe a stále se usmívali. Kdy se Milan naposledy usmíval?

Dlouhá chodba, ticho občas přerušil pláč kojence. Právě narozené děti dávaly všem na vědomí, že přišly na svět.

Novopečený otec Milan vcházel do pokoje, kde na posteli ležela jeho žena.

Malá postýlka a v ní drobné tělíčko, Janička. Díval se na ní a pak na Ivanu. Chytil jí za ruku a políbil na čelo. Řekl jen: "Díky", a díval se dál na hlavičku, která vykukovala z peřinky. Oči měla zavřené, byla ticho a spala.

Ivana se usmívala a dívala se stále do postýlky: "Je hezká, viď?"

Milan si pomyslel, že to mezi nima není tak zlé, jak to vypadalo a že jeho žena není bezcitná osoba. Pomyslel si, že když před sebou uviděla toho malého drobečka, zcela se změnila a zapomněla na starosti, které ji Milan připravil. Byli teď jedna rodina, dívali se jeden na druhého a byli šťastní.

Budova s rampou, u které stály nákladní auta. Kolečka vozíků skřípala, právě nakládali večeře pro pacienty a budou je rozvážet po nemocničních odděleních. Milan pozoroval ten cvrkot a pomyslel si co bude dnes dobrého. Míjel velké parkoviště, které bylo za plotem a závorou. U malé budky stál pán v uniformě bezpečnostní agentury. Pomyslel si, že je to vlastně chudák, když tady musí stát celý den. Vzpomněl si na dobu nedávno minulou, kdy stál na stanovišti v elektrárně celé dny i noci.

Začalo se stmívat a na nebi se objevily první hvězdy. Lampa, kterou míjel začala hučet a výbojka začala osvětlovat chodník. Světlo nabíralo intenzitu, až se z něj stala jedna velká světelná koule, do které se již nedalo dívat. Z kapsy vyndal krabičku a pomalu vytáhl cigaretu, dal si jí do úst a zapálil si. Chvíli se díval na malý plamen, který vycházel ze zapalovače. Kouř vnikl do jeho plic a příjemně se mu zatočila hlava.

"Tak co, kdy už půjdeš domů?", zeptal se saniťák, kterého znal z oddělení kde ležel.

Milan se na něj podíval a odpověděl: "Jo, to bych taky rád věděl".

Nebaví tě to, viď?", zeptal se a pak dodal, "já už sloužím dvacet čtyři hodin a čeká mě ještě dalších dvanáct".

"Proč se tak dřeš?", zeptal se Milan a uhasil cigaretu.

"Nejsou lidi," řekl a ke vchodu přijela záchranka s blikajícím modrým světlem. "Vidíš, přijela mi práce," usmál se a odešel pro pojízdné křeslo.

Pán v červené uniformě záchranné služby otevřel zadní dveře sanitky a vytáhl nosítka, na kterých ležel starý pan a lapal po dechu.

Milan byl už zvyklý a tady ho nic nepřekvapilo. V nemocnici ležel už skoro tři týdny. Podržel dveře a pak pomalu stoupal po schodech do druhého patra. Právě se podávala večeře.

"Pane Švehla, na stolku máte léky a od půlnoci nesmíte jíst ani pít, ráno jdete na tu biopsii," řekla sestřička a vstoupila do druhého pokoje. Bylo už jen slyšet několik tlumených slov.

Jídlo bylo dnes mimořádně chutné. Díval se ke dveřím a nevnímal rozhovor pána s protézou s jeho kamarádem. Milan na nic nemyslel. Manželka mu konečně přivezla walkmanna a tak bude v noci poslouchat hudbu, místo chrápání, které ho každou noc ruší. A pustí si písničky hodně nahlas.

Po jídle si sedl na postel a otevřel šuplík nočního stolku. Byl plný kazet a tak si mohl vybírat. Dnes nebude celou noc spát, bude poslouchat hudbu. Třeba příjde na jiné myšlenky.

Všichni pacienti odcházeli na televizi, aby shlédli nové události z domova a ze světa. Milana poslední dobou nezajímaly žádné zprávy, zajímal se jen o to, kdy ho pustí domů. Přemýšlel co doma, ale bylo by to určitě lepší než tady. Mohl by se jít projít třeba do lesa.

Sešel dolů po schodech, znovu si dal kávu z automatu a zapálil si další cigaretu. Kolikátá to dneska je? Byla už dávno tma, hvězdy zářily v plné kráse. Na obloze jich bylo dnes nějak víc než jindy. Milan je pozoroval a snažil se najít místo, kde jsou hvězdy nejkrásnější. Možná tam hledal odpověď na své otázky, stále nezodpovězené. Možná sám nevěděl jak se zeptat, koho se zeptat. Zhasl cigaretu a naposledy se podíval na nebe, usmál se a dveře se za ním zavřely.

V pokoji už bylo zhasnuto, pacienti spali a samozřejmě chrápali. Jak jinak. Na prostěradle jeho postele ležel walkmann a kazety, které si připravil pro svou noční diskotéku. Čistě soukromou diskotéku, diskotéku se zavřenýma očima. První kazetu, kterou si chtěl poslechnout byl výběr od skupiny Genesis. Líbilo se mu skoro vše, ale Genesis si zvolil jako první.

První tóny ze sluchátek proudily do Milanových uší. Měl zavřené oči a představoval si, že on je Phill Collins a oslňuje své posluchače. Samozřejmě ty, které zná. Koncert se koná na stadionu, v jednom známém městě. Zpívá jen pro jednu osobu, sestoupí pomalu z jeviště a bere ji za ruku. Ona se červená, ale on ji vyvádí nahoru mezi své. Lidé tleskají do rytmu, někteří mají ruce nad hlavou. Písnička není pomalá, ale střídají se rytmy. Ozvaly se kytary a bubeník se opřel do svých nástrojů. Odkudsi do hlediště pronikla mlha, která se proměnila v barevnou duhu. Ona se mu dívala do očí. Ani nevěděl jestli se ještě červená, ale její obličej byl chvíli žlutý, potom modrý, fialový. Byla krásná.

Utřel si slzy, hudba ztichla a pak už byl slyšet jen hukot syntetizátorů, nádhera. Konec. Posluchači tleskali, pískali a křičeli. Koncert skončil.

Otočil kazetu, rozhlédl se okolo sebe, venku byla tma. Jen několik lamp osvětlovalo místnost nemocničního pokoje. Kdyby nyní přišla sestřička měřit krevní tlak, měl by ho Milan hodně vysoký. Tentokrát by to nebyl stres, ale ten překrásný pocit z poslechu dobré hudby.

Existuje něco nebo někdo, kdo dokáže změnit jeho život? Pochopí někdy, že černé se stane nakonec růžové a veselejší? Jsou myšlenky a sny jen výplodem slabých lidí, kteří neumí bojovat s realitou? Milan ale zeslábl, protože bojoval s tím, co ho obklopovalo a zapomněl na to, co ho mohlo změnit. Zapomněl na svého anděla, kterého už držel v náručí, měl jméno a velmi upřímné oči. Ale upřímné oči mají přece všichni andělé.

Milan žil vlastním životem a hledal lásku, ale přes to, že se oženil nikdy žádnou nepoznal. Prostě to necítil.

Nikdy už to nebude takové, už nikdy nevstoupí do stejné řeky. Jediné co mu zůstalo byly ty krásné procházky zvláštním lesem, ve kterém rostly jen samé vzácné stromy, možná i z jiných planet. Každý den Milan děkoval tomu, kdo mu do očí a mysli vkládal ty krásné představy a zároveň měnit názory na lidi a celý svět. Odpouštěl pomalu těm, kteří mu ublížili. Odpustil lékaři, který mu dal obálku. Odpusti mistrovi, který na něj denně křičel. Odpustil sobě, že kdysi opustil anděla. A co udělá anděl nyní?

Další hit od skupiny Genesis "Mama".

Nádražní hodiny na prvním nástupišti ukazovaly dvě hodiny ráno. Byla tma, na lavičkách seděli lidé, kteří čekali na první vlak do Chomutova. Domy poblíž ústeckého hlavního nádraží byly špinavé a na pocitu nebezpečí se podepsaly blikající pouliční lampy. Každý týden tudy jezdil za dívkou, kterou měl moc rád. Jezdil přes dvě stě kilkometrů, přes noc a ve vlacích, o kterých se mluvilo jako o těch nejhorších. Město kam za ní jezdil leželo na severu, poblíž hranice v Krušných horách. Milan bydlel na Šumavě.

Parta kluků a holek prošla kolem Milana: "Ty vole ,ta diskárna byla ale nuda. Nebejt chlastu, tak bych asi chcípla", řekla jedna dívka tak nahlas, že se to rozléhalo. Musela se opřít o jednoho kluka, aby neupadla. Možná byla ještě opitá.

Ve vlaku bylo přetopeno, tak jako každý týden v tomto ročním období. Zadunělo to, vlak se dal do pohybu.

Podíval se z okna. Všude zářily silné reflektory a osvětlovaly místa, kde pracovali horníci, aby bylo co nejvíce uhlí pro stále více dýmící elektrárny, které zamořovaly hory, kde byly dříve tak krásné lesy.

Milan se díval do papíru, byl to dopis od jeho nejlepšího kamaráda, kterého znal ještě ze školy. Jmenoval se Pepík, ale měl přezdívku, protože spolu zbožňovali kapelu, která v tu dobu letěla světem. Říkali mu Benny, podle zpěváka skupiny ABBA Benny Andersonna. Vlastně mu byl trochu podobný. Hity od této skupiny zněly velkou místností, která se skoro každou sobotu proměnila v prostor svobody, o čemž se v okolí mluvit nedalo. Jen se díval do listu a stále dokola si četl jednu větu, stále a stále dokola: "Nikola se na tebe moc těší...".

Vlak zastavil na nádraží v Teplicích, bylo tři čtvrtě na tři a do vozu nastoupilo několik romů, kteří cestovali do Chomutova a Jirkova. Každý pátek bylo několik diskoték a zábav, tak byl vlak plný. Byl zde cítit alkohol a kouř z cigaret, křik a proto nebylo možné na chvíli usnout.

Na oknech se objevily kapky. Ozvala se hudba, která stále zesilovala, byly to nějaké cikánské písničky. Na sedadle přes chodbičku seděl pán, vlastně děda v roztrhané bundě a kalhotách. Obličej posetý vráskami a na stolku zmuchlaná a nezapálená cigareta. Podíval se na Milana, sáhl do špinavé tašky, objevila se láhev s pivem. Otevřel jí a podával mu jí, jestli se nechce napít. Nuceně se usmál, ale pak se otočil k oknu. Pomyslel si, že z takhle špinavé láhve pít nebude.

Chomutov. Čtyři hodiny ráno. Doutnající cigareta, těžký, vlhký a studený vítr. Hučící lokomotiva právě projížděla okolo. Sedm hodin cesty vlakem a ještě čtyři před ním. Stálo to vůbec za to, jezdit s takovými lidmi, přes noc a takovou dálku? Podíval se nahoru, ale tam byly jen světla silných nádražních reflektorů a obloha bez hvězd.

Chodba byla osvětlená, šel pomalu, hlavu měl sklopenou a oči si jen těžko zvykaly na záři světel.

"Nemůžete spát?", zeptala se sestřička v šedém svetříku, který měla oblečený přes svojí bílou uniformu V noci byla zima a noční služba byla moc dlouhá: "Nechcete prášek na spaní?", zeptala se a trochu se usmála.

"Ne, není třeba," odpověděl a zabočil k čekárně. Zastavil se u okna a díval se do budovy naproti. Vzpomněl si, že naproti je chirurgické oddělení, přes které každé ráno prochází s kelímkem kávy. Vždy si dává teplou kávu, protože snídaně se podává až po sedmé hodině a on bývá vzhůru mnohem dříve. Chodby byly prázdné, automaty hučely a zářivky blikaly. Chodil jen tak a snad přemýšlel nebo se jen tak díval.

Bylo teprve půl druhé, všichni pacienti spali, občas za sesterny zazvonil telefon a pak bylo slyšet jen: "Ahoj Kláro. Tady je klid...".

Milan sáhl na kliku, otevřel dveře a uslyšel slabé oddychování. Pokoje byly malé, ale bylo to podstatně lepší než na jednotce intenzivní péče.

Lehl si na postel, přikryl se dekou až ke krku a zavřel oči. Na stolku ležely hodinky. Čas utíkal velmi pomalu.

Široká lesní cesta, trochu rozbahněná, ale šlo se docela dobře.

"Je tady voda," řekl někdo vzadu.

Stromy byly zvláštní, modré listí a fialové plody. Tráva trochu do žluta a v ní místy leželo trochu větší zvířátko, podobné ještěrce.

Ve předu kráčela žena, měla na sobě rudou uniformu. Otočila se, nad levým okem měla velkou jizvu. Vůbec se neusmívala, ale její nápady a úvahy mnohokrát pomohly v nesnázích. Řídila se rozumem, ale city se nenaučila nikdy probudit. Jen mlhavé vzpomínky, které se občas vynořily. Neměly pro ní ale žádný význam.

Její jméno bylo Seven of Nine, byla krásná, ale chladná. Co všechno dokáží Borgové.... Zmizela překrásná jezera, zmizely louky, zmizel její dům, zmizely její rodiče. Dokázal by i toto změnit anděl a vrátit jí zpět?

Pacienti seděli u stolu a Milan se na ně jen nepřítomně díval. Čekalo ho totiž vyšetření, které mělo snad říci, že je zdráv. Venku začalo pršet, stromy se nakláněly v silném větru.

Do dveří vstoupil saniťák: "Tak pojď, jdeme na tu biopsii," řekl a usmíval se. To dělal vždy. Jak mohl být tak veselý, když kolikrát sloužil i více než dva dny v kuse.

Milan nechápal spoustu věcí. Zda je možné, že někteří lékaři jsou v nemocnici stále a jiné vidí méně. Proč jsou sestřičky tak málo placené za práci, kterou dělají. Někdy je nutné obsloužit několik pacientů najednou. S Milanem ale nebylo tolik práce, chodil sám, jedl sám a nikdo ho nemusel hlídat. Stejně chodil ven i přes zákazy a těch skutečně nemocných pacientů bylo mnoho a na Milana prostě nebyl čas.

Myslel si, že je v pořádku, ale o tom nebyli přesvědčeni lékaři a ani primář.

"Tak si tady lehněte," řekl lékař, který vypadal tak mladě, "sundejte si ten kabátek," díval se do monitoru, který stál na stolku vedle lehátka.

Lehl si a potichu se zeptal: "Bude to bolet?"

"Ani ne. Teď dostanete injekci, potom ucítíte jenom takový tlak a pak to jen vystřelí," uklidňoval ho lékař.

Milan už byl zvyklý na různá vyšetření, která musel podstoupit za celou dobu jeho pobytu tady v nemocnici. Celkem brzy se uklidnil, protože věděl, že se nemůže nic stát.

"Až skončí vyšetření, tak se posadíte na vozík. Odvezeme vás na váš pokoj a celých dvacet čtyři hodin budete jen ležet," informoval ho lékař a nečekaně mu píchl injekci.

Ten se lekl a zasyčel: "A proč mám ležet tak dlouho?"

Lékař se na něj podíval: "Aby nedošlo k vnitřnímu krvácení."

Cítil, že do něj něco nepříjemného proniká, ale nebolelo to.

"Tak a teď to vystřelí, odebereme vám vzorek ledviny," podíval se na monitor pozorněji, "hotovo."

Venku svítilo slunce, pacienti se procházeli po parku a ty které Milan znal už z dálky zdravil.

Jeden z nich se zastavil a zeptal se, přitom se smál: "Co ti to udělali?"

Milan se opřel. "Utrhli mi kousek ledviny."

Podíval se nechápavě na Milana a pak jen dodal: "Nepříjdeš na kafe?"

Otočil hlavu a zahleděl se saniťákovi do očí: "Co myslíš, budu moct jít na kafe?"

Saniťák se zamračil a pak usoudil: "Seš blbej?"

Zajeli s vozíkem do výtahu a kabina se pohnula, jeli nahoru. Milan se díval na skleněnou stěnu a čísla na dveřích. Když se na dveřích objevila trojka, výtah zastavil .Saniťák otevřel dveře a vyjel s vozíkem na chodbu.

"Tak co?", zeptala se sestřička, která měla zrovna službu. Byla to ta ukřičená. Ten, kdo nedodržoval léčebný režim, vyslechl si dlouhé kázání. Někdy by bylo lepší dostat na zadek a byl by klid.

Milan z toho moc velkou radost neměl, protože musí ležet celých dvacet čtyři hodin a to je nesnesitelně dlouho.

"Tady máte bažanta, a nechci vás vidět, abyste se toulal po chodbě jako vždycky," trochu se usmála a zavřela dveře.

Jeho spolubydlící byl asi na televizi. Bylo ticho, jen z parku bylo slyšet hlasy a občas projelo pod okny auto. Sáhl do šuplíku svého nočního stolku a vyndal walkmanna. Naladil si stanici a poslouchal nové hity budějovické soukromé stanice. Vyslechl si zprávy a pak zase znovu hudba. Díval se do stropu na kouli lustru, která byla zaprášená a pokud se rozsvítilo byl prach vidět ještě více. Poslouchal a zavřel oči. Bylo ticho, jen na chodbě prošlo několik lidí. Byly návštěvy. Za ním ale zase nikdo nepřišel, ani nikoho nečekal.

"Zamkni dveře, ať sem nikdo neleze," řekl Štefan.

Pavel stál za velkým stolem, na kterém byl gramofon. Zněl opět hit Slzy tvý mámy od Olympicu. Byla to Pavlova nejoblíbenější.

Milan stále držel tašku s deskama v ruce. Díval se na Pavla velmi rozzlobeně: "Mohl bys na chvíli přerušit svojí produkci?!", řekl nahlas. Bouchl do stolu, až přenoska přeskočila drážku na desce.

"Seš blbej, chceš mi zničit moje nejlepší elpíčko?", chytil Milana za košili a začali se přetahovat.

Milan se otočil a rozhlédl se: "Kde je Nikola?"

Dveře byly zamčené, u zdi byla opřená dívka s modrýma očima, vlasy jí vlály až k pasu a po tváři jí stékaly slzy.

"Co se děje?", zeptal se a pohladil jí. Kdyby v tuhle chvíli uměl říct něco lepšího a hezčího.

Její vlasy voněly tak krásně, že se k ní přitiskl a nasával tu vůni. Oba dva mlčeli.

Nikolce bylo teprve třináct let a Milanovi táhlo na osmnáct. Vzpomněl si na to náhodné seznámení. Tato událost nikdy nevymizela z jeho paměti a stala se jeho osudovým dnem, který poznamenal jeho život.

Přijel na nádraží do Kraslic. Město leželo poblíž hranice s Německem v Krušných horách. Vydal se za kamarádem Bennym na sídliště, kde bydlel. U něj přespával vždy ze soboty na neděli a druhý den odpoledne zase odjížděl domů. Bylo to přes dvě stě kilometrů, ale stále to nebylo tak daleko, aby ho to odrazovalo cestovat. Navíc Milanovi se na jihu Čech vůbec nelíbilo. Říkával, že je tam nuda a divní lidé.

Přivítali se a Benny mu pověděl, že jde za Karlem Marešem. Milan ho znal jen od vidění, občas se sešli dole v restauraci.

Seděli v kuchyni a plánovali si další akci. Milan si zapálil cigaretu. Už tehdy, ve svých sedmnácti letech tajně kouřil. Rozhlédl se a pak se zeptal, kde je popelník.

Karel zvedl hlavu od pomalovaného listu: "V obejváku na stole je jeden."

Milan se zvedl, prošel úzkou chodbičkou a vstoupil do pokoje. V rohu stála na stolku televize. Kousek od ní křeslo, ušák a v něm seděla dívka, která mu vyrazila dech. Díval se na ní jako na obraz, který ho natolik zaujal, že z něho nemohl spustit oči. Nebyla krásná, byla zvláštní. Nepodobala se žádné z Těch, které se mu líbily. Přitahovala ho natolik, že už zapomněl pro co vlastně přišel.

"Jak se jmenuješ?", zeptal se nesměle.

Dívka zvedla oči a podívala se na Milana: "Nikola."

Vzal ze stolu popelník a pak se otočil ke dveřím :"Uvidím tě někdy?", zeptal se vykročil zpátky do kuchyně. Nečekal na odpověď.

V kuchyni u stolu vůbec nevnímal rozhovor o plánech na diskotéku, která se měla dnes konat.

"Hele Karle, co je to za holku v obejváku?", zeptal se Milan a skočil jim do důležitého rozhovoru.

Karel se otočil a nejdříve nemohl pochopit, na co se ptá: "To je ségra, vole."

Sáhl do kapsy, vytáhl kus zmuchlaného papíru a ze stolu si vzal tužku a napsal svou adresu. Zvedl se a znovu se vrátil do obývacího pokoje.

Podíval se na Nikolu a nesměle si sedl vedle ní na koberec: "Napíšeš mi?"

Nikola si vzala lístek a podívala se na něj. Potichu řekla jen: "Jo, určitě."

Tím vlastně začal krátký, ale osudový okamžik Milanova života. Vzplanutí, krátká zamilovanost, opuštění a nakonec láska, která se ovšem nikdy nenaplnila. Milan se nikdy nezamiloval, neuměl to. Láska trvá už dvacet let, ale zůstal sám. Okolnosti se změnily. Oba mají potomky a každý žije s někým jiným. Neví ani zda si na něj někdy vzpomene. Pozoruje její duši všude, kde se jen pohne větvička na stromě.

"Už to nemůžu vydržet," po pěti hodinách stálého ležení se cítil více unaven, než kdyby se celý den procházel po parku. Vstal, vyšel na chodbu, rozhlédl se a vstoupil do kabiny výtahu. Sáhl ještě do kapsy a přesvědčil se, zda nezapomněl cigarety v pokoji. Oddychl si, otevřel dveře a nadechl se čerstvého a chladného vzduchu. Venku před vchodem nikdo nebyl. Zapálil si cigaretu. Za plotem nemocnice se procházelo několik lidí s deštníkem. Někde v dálce zvonil zvon a Milan v duchu počítal dny, které tady strávil. Vzpomněl si, že by mohl dostat propustku. Protože je zítra velká vizita, požádá o ní primáře.

Byl večer, stmívalo se. Rozsvítily se lampy a nastal zase jeden z těch dlouhých večerů. Přesně už si ale nepamatoval kolikátý, přestal počítat.

Zazvonil telefon. Milan chvíli stál a pak nakonec zvedl sluchátko.

"Halo, to je interna nemocnice?", ozvalo se ve sluchátku., "dobrý den, mohla bych mluvit s panem Švehlou?"

Usmál se: "Ahoj, tady je Milan, jak se máš?"

"Už jseš zdravej?", zeptala se Ivana.

Jen pokrčil rameny a dodal :"Já ještě nic nevím," pak se zarazil a vzpomněl si na dopis, který ji napsal: "Ivanko, četla jsi můj dopis?"

"Jo, ale to mě teď zajímá ze všeho nejmíň. Kdy mi dáš nějaký prachy?", zeptala se.

Její odpověď mu vyrazila dech. Kdepak je cit, kam se vytratila láska, copak všechno zmizelo? Má cenu ještě na něco věřit? Má se smířit s tím, že věci převažují nad skutečným životem? Navíc jeho zdraví, jeho život, jeho pocity byly odsunuty kamsi za peníze.

Znechucen jen řekl: "Dej mi k telefonu děti," začal se zase usmívat, když uslyšel slabý, ale milý hlas jeho dcerky.

Potom položil sluchátko, nastoupil do výtahu a vyjel nahoru. Rozhlédl se, na chodbě oddělení byl klid. V pokoji se zeptal, zda ho nikdo nehledal. Vše bylo v naprostém pořádku. Lehl si a díval se do stropu.

Velká místnost, okolo stěny stálo několik jeho spolupracovníků. Konalo se ranní stání a hodnocení obchodních zástupců. Milan stál jako vždy naproti oknu, kde se o parapet opíral hlavní manažer filiálky firmy DFB.

"Dneska si zazvoní Milan Švehla za to, že včera prodal neuvěřitelných sto dvacet kusů a vydělal si pět tisíc korun," dále už jen porovnával, že mnozí zaměstnanci musí pracovat celý měsíc, aby si vydělali stejně jako Milan včera za jeden den.

Milan vystoupil z řady a všechny obešel. Se všemi si podal ruce a ti mu gratulovali. Vychutnal si bouřlivý potlesk. Usmíval se a byl v tu chvíli jeden z nejšťastnějších.

Manažer ho zastavil a pak se ho zeptal: "Tak co manželka, už je spokojená?"

Usmíval se a jen dodal: "Teď už jo, když mám tolik prachů."

"Prachy jsou důležitý," díval se mu do očí. Pohled z očí do očí byl velmi důležitý při obchodním jednání, což manažer firmy denně zdůrazňoval. Pak se rozhlédl okolo sebe a začal vyprávět příběh jednoho pána, který se z velké díry dostal do velkého světa.

"Jedině vy máte nyní tu příležitost, abyste se do toho velkýho světa dostali," na chvíli se odmlčel, "podívejte se na ty ostatní, co musí chodit do zaměstnání. Jsou tak hloupí, že koupí to, co jim nabídnete a kdo z toho má prospěch?", zeptal se., "no přece my," zvedl ukazovák: "No přece my, protože my jsme nosorožci!"

Zadunělo to celou budovou až se skoro otřásala v základech: "Nosorožci, kteří se nebojí projít trním, aby se nažrali. Ti ostatní jsou jen obyčejné krávy, které tím trním neprojdou a budou ho raději obcházet. No a, chcípnou zatím hlady!"

Ozvalo se mohutné: "Ahoj!", a všichni vyšli do ulic ,aby si vydělali více než zaměstnanci za celý měsíc.

Milan polknul další léky, které mu sestřička položila na stolek do mističky. Neptal se k čemu jsou dobré, prostě bral bezmyšlenkovitě vše, co mu naservírovali. Asi jsou zřejmě na vysoký tlak.

Do uší si zasunul sluchátka a pustil kazetu, kterou si připravil dnes odpoledne. Opět to zahučelo jako pokaždé na začátku kazety. Ozval se hlas zpěváka, kterého měl rád a dlouho poslouchal, vlastně už od jeho začátků. Falco a jeho známý hit "Der Kommissar" z roku osmdesátého druhého. Byl to ten nešťastný rok, kdy šel na vojnu, aby se z chlapce stal muž.

Druhého dubna. Bylo to nečekané, přesně měsíc po tom, co žádal o cestu do Rakouska. Povolávací rozkaz. Přišel dva dny před nástupem na vojnu. Neměl čas se z toho ani vzpamatovat, jen si rychle připravit věci. Divil se, ale nemohl nic dělat. Jeho vysněná cesta do vysokých Alp se nevyplnila. Čekala ho dlouhá cesta, která měla trvat celé dva roky.

Minulý rok, někdy v tento měsíc a den seděl u stolu a psal poslední dopis někomu, koho měl nejraději. Opakoval stále dokola jen její jméno. Nikdo se s ním kromě otce a matky nebude loučit.

Nikdo ho nevyprovázel na nádraží. Díval se z okna, možná někoho hledal. Kdyby měl rozum, loučil by se dnes s dívkou snů. Potřeboval zažít něco, co by ho přivedlo k rozumu. Stál na chodbičce vedle kluka, který mával z okna a měl slzy v očích. Díval se na něj a divil se proč on má oči suché.

Kupé bylo obsazené, všichni se dívali směrem k oknu, bylo ticho. Jen kola duněla.

"Zasraná vojna," řekl jeden a napil se z láhve levného vína.

Milan se trochu usmál: "Vo co de, vždyť de vo hovno."

"Seš blbej?", utřel si slzu, "když mi to začne s mojí holkou vycházet, tak se ozvou ty kurvy zelený a pošlou mě na dva roky do nějaký díry."

Milan si zapálil cigaretu a pak dodal: "Já žádnou nemám, tak nemám žádnej problém. Dva roky utečou, to bude dobrý." Díval se z okna a pak si uvědomil, že taky mohl plakat. Stálo to vůbec za to?

Krajina okolo Kolína byla rovná, nikde žádný kopec. Vlak se rozjel. Milan se tak blížil k místu, kde pozná, že jeho bezstarostný život skončil. Pozná, že život je něco jiného.

Milan měl mnoho krátkodobých známostí, které skončily dříve než začaly. Nikdy nepoznal, že může kvůli někomu uronit slzu, že se může o někoho bát, že může milovat. Milan nechápal spoustu věcí. Rád se toulal a poznával mnoho lidí, nikde dlouho nevydržel. Byl dobrodruh. A teď mu chtěli vzít jeho svobodnou duši, zavřít ho do kasáren za ostnatý drát hlídaný vojáky se samopaly. Díval se okolo sebe a divil se. Pak dodal jen tak sám pro sebe, že chlapi nikdy nepláčou.

Milan skutečně nikdy neplakal, ale řval. Řval, když utíkal před kluky ze třídy. Řval, když ho spolužáci kopali pod lavicí. Řval, když opilý otec skoro umlátil jeho matku. Nikdy se nepostavil a neřekl: "Nech jí bejt!", jako jeho sestra.

"Pojď se mnou do kina," řekla dívka, která stála na nástupišti, když se Milan chystal nastoupit do vlaku.

"Nezlob se, ale já mám radši hory," nastoupil a vůbec ho nenapadlo přemýšlet o tom, proč to vlastně řekl. Měl mnoho přátel, přítelkyň, ale lásku neznal. Dívky o něj měly zájem, ale Milan je nevnímal. Byl svým způsobem zajímavý, ale nikdy nevyužil toho, aby se skutečně zamiloval.

Zavřel oči a zmáčkl tlačítko, aby uvedl další kazetu do chodu. Pro sebe si řekl jen: "Kdyby tenkrát chápal to, co chápu dneska." Ve sluchátkách to opět zadunělo. Ozvaly se kytary a skupina AC/DC rozjela svůj velký hit: Thunderstruck