Potkal jsem anděla 5. - povídka na pokračování

Začal třetí týden pobytu v nemocnici a Milana čekalo jedno důležité vyšetření. Na vizitě mu bylo řečeno, že zřejmě přišli na důvod, proč má tak vysoký tlak. Lékaři totiž zjistili, že jde zřejmě o poruchu ledvin, ale tomu stejně nerozuměl. Nikdy se o takové věci nezajímal. Dny a noci stále utíkaly pomalu. Telefonáty se ženou byly stále na stejné téma. Sestřičky už znal skoro všechny a už také prošel celý park nemocnice. Jednou ho navštívila jeho matka, ale ta mu pouze řekla, že si alespoň odpočine. A že všechno zlé je k něčemu dobré.  

Čekárna byla plná lidí. Jeden jeho kolega se na něj díval, pokyvoval hlavou a cosi si pro sebe povídal. Nebylo mu rozumět. Milan sedíval nepřítomně ke dveřím a v ruce držel obálku, kterou mu předal vojenský lékař na útvaru. Před třemi dny se vrátil z vojny a měl nastoupit po dvou letech do svého zaměstnání. Neměl vůbec tušení, co v obálce je, ale měl strach jí otevřít. Vzpomněl si na slova doktora četaře absolventa, když opouštěl bránu útvaru.

"Tu obálku nesmíte za žádnou cenu otvírat", řekl a zasalutoval.

Milan dostal strach. Vůbec za celou vojnu se naučil mít jen strach z čehokoliv. Poznal jen křik, rozkazy, ztrátu svobody a na to on nikdy nebyl zvyklý. Ostatní odcházeli také do civilu, byli veselí a těšili se domů . Ostatní za někým jeli. Milan si myslel, že také, ale dívka, se kterou si dopisoval mu už dávno nevěřila. Tak prostě jel jen tak domů, za matkou, otcem a sourozenci.

Stále ho pronásledoval strach, jestli neudělal něco špatně, jestli za to nebude potrestán. Jeho víra natolik zeslábla, takže už si v ničem nevěřil. Z chlapa, který na vojnu přišel se stala třesoucí se troska.

Otevřely se dveře: "Tak pojďte dál", řekla sestra v ordinaci železničního lékaře, doktora Smejčka.

Milan se posadil na židli a podal mu obálku: "Tak jsem zase zpátky", řekl a trochu se usmál, i když neměl důvod. Tušil co je v obálce a věděl co ho čeká v dalších letech. Nevyplácí se příliš vyhýbat se vojenským povinnostem. To vás potom nemají lidé v civilu rádi. Lepší je dva roky mlčet a držet krok a potom v klidu užívat civilu. Nebo zažít to, co si málokdo dovede představit.

Lékař otevřel obálku a dlouho pročítal list, na kterém byla dlouhá zpráva o zdravotním stavu vojína základní služby. Potom se podíval na Milana a krátce zdělil tu krutou pravdul: "Vy už nemůžete dělat svojí práci".

Zarazil se: "Jak to?", vlastně to čekal, ale jen tak se podivil.

Lékař se na něj díval, jako by něco závažného provedl: "Prostě nesmíte do kolejiště!", zvýšil hlas.

Milan se zvedl ze židle a zamířil zpět na osobní odddělení železniční stanice. Mnohem dříve ale dorazila zpráva, že nemůže vykonávat své povolání a zřejmě i důvod proč. Jen otevřel dveře byl zcela jinak přivítán. Vedoucí oddělení Milanovi vysvětlil, že bude pracovat na vykládce na nákladním nádraží. Bylo to ovšem v kolejišti kam nesměl, ale tuto práci dostal zřejmě za trest, protože ne zcela splnil čestnou povinnost sloužit dva roky, a bránit tak vymoženosti pracujícího lidu. Vedoucí oddělení s ním začal jednat jako s tím nejhorším člověkem.

Šatna byla špinavá a jeho spolupracovníci byli vesměs propuštění trestanci, či jiné existence. Milan se tak zcela podřídil ze strachu jejich režimu. Vojna pokračovala dál, byla mnohem krutější, protože nevěděl kdy bude konec. Nikdy neušetřil žádné peníze, protože je všechny propil, protože je musel propít. Doma měl pak problémy, které skončily hádkami a úplným psychickým zhroucením. Místo aby bojoval, upadl. Proč bojovat, za koho bojovat a pro koho?

Zmizely všechny krásné vzpomínky a ty, které zůstaly byly už jen výčitky, strach a nechuť bojovat.

Stál pod stromem, který byl obalen jinovatkou a zářil ve svitu slunečních paprsků. V ruce držel cigaretu. Vybavil se mu jeden starý příběh, který nutil Milana alespoň na chvíli přemýšlet o sobě a o lidech, kteří mu ublížili a kterým ublížil on. Jestli tohle přinášelo nějaké řešení nevěděl, ale mohl se pohnout z místa. Kdysi dávno psal dopisy, které se líbily a tak se rozhodl, že zkusí napsat takový své vlastní ženě. Možná ho konečně pochopí.

Bufet, kam často chodil nebyl mimořádně plný lidí a tak bylo místo u stolku. Koupil si kávu, posadil se a díval se ven z okna. Byly zrovna návštěvy, ale Milan už šestnáctý den marně vyhlížel svojí rodinu. Napadaly ho různé otázky, na které by se zeptal a protože tu nikdo nebyl rovnou si v duchu odpovídal. To všechno mu ale nepřinášelo žádnou radost. Zítra jde na vyšetření ledvin, prý se to jmenuje biopsie, jediné čemu trochu rozuměl. No a pak bude ještě týden čekat na výsledek. Díval se ven, okolo prošlo několik sestřiček, uslyšel smích.

Deka na posteli byla rozházená. Byla neděle a tak se tak neuklízelo. Nebyl takový blázinec jako ve dnech všedních, ale zase byla velká nuda. Pacienti seděli na lůžkách a pozorně poslouchali vyprávění jednoho starého pána, který měl na jedné noze protézu. O nohu přišel na jednom ostravském dole, kde byl zasypán.

"Já, když byl jako tady Milan, tak jsem proháněl holky a neseděl tady jako, jako múmie. Chodili jsme tancovat do hospody, víš tam do tý v Třeboni na náměstí".

Milan se posadil a taky poslouchal.

"...no tam vedle toho baráku,jak bydlí stará Boháčková", utřel si nos do kapesníku a pokračoval ve vyprávění, "znal jsi Pavlu Novákovou?"

Druhý pacient opřel hůlku o stůl :"To víš, že jo. To byla ta černovlasá, že jo?"

Milan se otočil, otevřel šuplík svého stolku a vyndal blok. Pak dlouho přemýšlel, co vlastně napíše své ženě.

Blížila se sedmá hodina večerní, Milan stál u telefonního automatu a čekal na zazvonění.

Každý den v tuto hodinu mu volaly děti. Sedl si na lavičku, z kapsy vyndal desetikorunu a vhodil jí do nápojového automatu. Sedl si zpět na lavičku, napil se a čekal.

Trochu se lekl když telefon zazvonil, prudce se zvedl.

"Ahoj tati", ozvalo se ve sluchátku. Příjemný hlas jeho mladší dcery ho na chvíli uklidnil. Ještě více ho ale potěšilo když mu řekla, že se ho chystají navštívit.

Šel po schodech nahoru a usmíval se. Měl radost a zároveň mu na mysli vystanulo, jak by měl napsat dopis.

Sedl si do křesla na chodbě, aby měl klid. Ostatní pacienti sledovali v televizi nějakou telenovelu.

Vzal si papír, položil ho na velkou knihu, kterou si půjčil v knihovně. Podíval se do stropu a pak napsal jen: "MILÁ IVANKO".