Potkal jsem anděla 4. - povídka na pokračování

Uplynuly dva dny a Milan se mohl jít konečně projít. Z jednotky intenzivní péče ho přestěhovali na normální oddělení. Neměl sice dovoleno chodit ven, ale nevydržel jen tak zavřený na oddělení a dívat se z okna.

DialýzaVáclav Hejna

Venku u vchodu do budovy stálo několik pacientů a ti hovořili, no o nemocech. Toho měl Milan ale plnou hlavu. Co vlastně chtěl slyšet? Kdy ho pustí domů a že tohle všechno byl jen hloupý vtip. Žádný z lékařů a ani sám primář mu ovšem nedovedl odpovědět na jeho otázku, co mu vlastně je.

Zapálil si cigaretu, ale ta mu vůbec nechutnala asi proto, že mu naordinovali příliš mnoho léků na vysoký tlak. Dozvěděl se pouze, že má v krvi něčeho víc, než je norma. Nerozuměl tomu, ale chvíli byl docela rád, že si odpočine. V noci sice málo spal, protože na pokoji skoro všichni chrápali a to nesnášel. Ale mohl spát i přes den a to v zaměstnání nemohl.  

Lehl si na postel. Spolubydlící pacient byl starší pán a četl si knihu. Podíval se na Milana: "Víš, že nesmíš kouřit?", řekl přísně.

Milan si pomyslel, co je mu vlastně do toho a lehl si také.

Pán vstal z postele, postavil se do prostřed místnosti a rozepl si kabátek od pyžama a ukázal Milanovi několik jizev :"Vidíš, taky jsem frajeřil a pak jsem byl v Praze na operaci srdce".

"No a co", odsekl Milan, "mě se to netejká", mávl rukou a lehl si. Díval se nepřítomně do stropu. Zatmělo se mu před očima a tma. Uslyšel jen něco jako, co se ti stalo? A pak bylo ticho.

"Snídaně!", ozvalo se z chodby. Sestřičky roznášely jídlo.

Milan se zvedl a rozhlédl se kolem sebe.

Vešla sestra, ta starší : "No, vy jste nám ale dal", položila na stůl tác s jídlem: "Dobrou chuť".

Milan se rozhlížel okolo sebe: "Co se stalo?", zeptal se a namazal si rohlík máslem.

"Sestry s doktorem tady celou noc lítali a já nemohl spát", řekl pán se kterým Milan obýval tento pokoj.

"Kvůli mě se nemusí nikdo přetrhnout, asi mi bylo jenom blbě", poznamenal a ukousl kousek rohlíku.

Dny utíkaly velmi pomalu, byla tu nuda. Milan stále porušoval zákaz vycházení, ale musel utíkat, jinak by tu, jak sám říkal asi brzy chcípnul.

Manželka s dětmi ho nebyla už celé dva týdny navštívit. Vlastně od doby, kdy ho odvedli na jednotku intenzivní péče svou rodinu neviděl. Ano, hovořili spolu telefonem, ale hovory se soustřeďovaly pouze na téma peníze, peníze a zase jenom peníze.

Zase jeden dlouhý den uplynul. Lehl si a nemohl usnout, jeho spolubydlící začal znovu chrápat. Posadil se tedy a promítal si v paměti poslední rozhovor. Díval se ke dveřím a říkal si pro sebe, jak dlouho bude muset ještě trpět za svoje chyby.

Začaly se mu třást kolena, potom postupně celé tělo a to se nakonec proměnilo v jednu třesoucí se hmotu.

Pán, který tiše oddychoval se náhle probudil a zeptal se: "Co je ti?", zazvonil na sestru.

Milan dostal silnou dávku sedativ. Stále se trochu třásl, ale víčka dlouho neudržel a usnul. Neměl žádný sen a spal mnoho hodin. Jeho podvědomí muselo být velmi slabé, protože k němu nepronikl žádný impuls, který by mu poskytl radu, jak dál. Říká se, že když se člověk vyspí vyřeší se tím spousta věcí. Kdyby možná nedostal tolik injekcí, měl by krásný sen. Podvědomí ovšem pracuje nepřetržitě a tak je možné, že příjde chvíle, kdy mu nad hlavou zašumí větve velkého stromu. Ten bude osvětlen sluncem, nebo jen pouliční lampou a on uvidí anděla. Jen tak si vzpomněl na ten stín ve větvích stromu. Nebo to byl opravdu jen stín?