Postupem času, než přišla dialýza se mi rozpadlo i manželství. Musel jsem to nějak zvládnout. Potom, dva roky na dialýze. Naštěstí jsem měl možnost i pracovat. Vše až do doby, kdy jsem konečně podstoupil transplantaci. Byť se po ní přidala i silná cukrovka. A tak se na svých stránkách zpravyvh.cz pokouším o to, co jsem schopný zvládat. Zde od roku 2003.
Psát do tohoto blogu mě napadlo náhodou. Přečetl jsem si o tom v deníku MF Dnes.
Ale jak to vlastně bylo v den transplantace 9. června 2007.
Byl pátek 8. června 2007 odpoledne. V Praze v IKEMU bylo vše domluveno na první testy 18. 6. 2007, byl jsem nakoupit, protože večer měly přijet dcery za mnou na návštěvu. Večer v půl sedmé přijely. Domluvili jsme se, co budeme dělat o víkendu. Odjezd do nemocnice byl naplánován na ráno 25. 6. 2007, ve středu měla přijet máma a ve čtvrtek 28. 6. 2007 se mělo operovat. To byl původní plán příbuzenské transplantace.
Večer jsme se dívali na film a pak šli spát. Byla asi půlnoc. Usnul jsem jako "špalek." Vše naplánováno a připraveno.
Druhý den, sobota 9. června 3: 45 ráno zvoní mobil."Pane Hejna připravte si věci máme pro vás ledvinu." Divné," říkám si, vzbudil jsem holky a řekl, že jedu hned teď do Prahy na transplantaci. V hlavě vzpomínku asi rok starou, kdy jsem ledvinu nedostal, protože bylo riziko cukrovky, kterou dárce měl.
V půl páté už jsem byl v Českých Budějovicích na dialýze, kde mi primář MUDr. Hána předal zprávu pro transplantcentrum a jelo se rovnou do Prahy. Cesta trvala věčnost a já stále pořád nevěřil.
7: 00; sobota 9. 6. 2007. Přijímací ordinace, odběr krve a čekání na výsledky zda se darovaná ledvina shoduje ve všem. Nesměl jsem ani na kávu, nic jíst a pít. Položil jsem se na lehátko. Potom osprchovat, převléknout, všem zatelefonovat, že jsem vždy připraven ulehnout na operační sál. Vypnul jsem telefon a za pět minut už jsem ležel. Vezli mě chodbou a já prohlásil, že tohle jsem viděl v jednom filmu. To už ale bylo deset dopoledne. Otevřely se dveře do sálu a najednou mi bylo zvláštně, černý humor se změnil v pouhý humor. Lékař mi zasunul kanylu do ruky. Něco povídal a sestra- bratr mě nasadil masku. Cosi jsem řekl a paní doktorka Janků mi jen mírně naznačila, že mám počítat. Ale to už si nepamatuji.
Operace 10: 00- 14: 30; 9. červen 2007
Čas plyne, ale to už nevím kolik je hodin. A komu vlastně patřily ty šikovné ruce? Operoval mě MUDr. Matěj Kočík, asistent MUDr. Martin Varga. A těm já děkuju za jejich šťastné ruce a šikovnost. Poslali mě ihned na ultrazvuk a já si jen pamatuji, že jsem křičel bolestí. Pokud to nebyl někdo jiný, vše bylo tak pomotané.
Pátek- sobota ( 9.- 10. 6. 2007). Jednotka intenzivní péče. Byl večer a sestřička mi probrala batoh a našla CD Davida Bowieho. "Jé, můžu si ho pustit?
A tak já ještě v narkoze poslouchal se sestřičkou Davida Bowieho, jeho nejlepší hity.
Sobota 10. 6. 2007: dopoledne, stěhování na oddělení nefrologie na pokoj intenzivní péče, tam už jsem nebyl sám, ale čtyři pacienti. To už jsem musel i chodit. Z těla mi vyčuhovaly tři hadičky. Opíral jsem se o zábradlí na chodbě a nadával na všechno. A nakonec uznal, že dialýza byla lepší. Někdo mi volal a já vypnul telefon. Všechno bolelo, klimatizace žádná a venku třicet nad nulou. Průvan.
Další dny až do pondělka to bylo stále stejné. Jen mi stačili vytáhnout dvě hadičky z těla a tak zůstala jen ta na krku. Do ní mi šly léky po dobu pěti hodin denně. Nesnesitelné. Ledvina začínala pracovat a výsledky byly o polovinu lepší než při dialýze. Uvědomil jsem si, že nemusím na umělou ledvinu.
Úterý 12. 6. 2007: primář rozhodl ( musel), že mi bude vytažena poslední kanyla z krku. V poledne po obědě se tak stalo. Sestřička ránu přelepila a já se změnil. Pacienti i sestřičky se divili té změně. Vykoupal jsem se, učesal, oholil, nasadil brýle a vyrazil sedmnáctkrát obejít nemocnici. Ano, přehnal jsem to, ale měl jsem úžasný pocit, že teď svět porazím, protože jsem zdravý. Tomu sice ještě neodpovídaly výsledky.
Středa- neděle ( 13. - 17. 6. 2007): Ledvinka Ingridka, jak jsem jí pojmenoval začala zázrakem pracovat až byly krevní testy jako u zdravého člověka. A já začal pomalu přemlouvat lékaře a primáře, aby mě pustili domů. Což bylo považováno za nesmysl. Napsal jsem první dopis a usmíval se na svět.
Od pondělka do středy ( 18.- 20. 6. 2007): Od pondělka do středy jsem napsal 24 stránek dopisů.
Čtvrtek 21. června 2007: Nejdelší a poslední den v IKEMU. Stejně jsem musel přemlouvat, bylo to teprve 12 dní po operaci. Ale večer v 18: 45 přijela sanitkla a já vyrazil na jih. Konečně. A večer už jsem byl doma.
Pátek 22. 6. 2007 10: 24, cesta do krajského města byla utrpěním na silnici plné výmolů. Skoro tři hodiny čekání na glukometr u diabetoložky. Trochu jsem se rozčílil, pak jsem zavolal do nemocnice a objednal se na kontroly. Pak jsem zašel do práce.
Sobota 23. 6. 2007; 14: 00, bolí mě nohy. Po čtrnácti dnech, které dnes ledvina slaví načerpávám síly. Plné šuple léků, harmonogramy, inzulín a hygiena. Stojí to za dalších pár let života? A spousta práce a více odvahy.
Dnes je to více než dva roky. Snažím se dělat vše, na co mám sílu.