Každá hudba mě vždy zavede tam, kde jsem prožíval své dobrodružství

Už ve dvanácti letech jsem se stal dobrodruhem. A každá kapela, zpěvák či zpěvačka mě vybaví dané období, místo a lidi. Ale dnes nezačnu úplně od začátku, od Gilberta Bécauda. Jehož plakáty mi zdobily stěny pokojíčku.

Když píšu a psát budu o tomto dobrodružství, poslouchám tuto hudbu. Začnu asi tak kolem 20. roku mého života. Řeč je Michaelu Jacksonovi. Právě nyní poslouchám písničku Ghost. Kam právě tyto písničky zařadit? To už bylo dobrodružství za mnou. Narodila se mi první dcerka. Michael Jackson byl na dost dlouhou dobu můj poslední hudební průvodce dobrodružstvím. Ale ne posledním. Za pár let jsem se rozvedl a hudební dobrodružství pokračovalo.

Připomenu, že mezi tím zazářily i jiné hvězdy. Mnohé zapadly. Ale některé zůstaly a připomínají životní

události. Tak třeba Technotronic, Enigma, Paula Abdul, Lisa Stansfield a mnohé další.

Samotný zpěvák Michael Jackson se v mém dobrodružství života hodně podepsal. První byl Thiller, to bylo po vojně. Když jeho LP vyšlo, nastupoval jsem na vojnu. Jeho nejlepší desku jsem měl vystavenou mezi gramofonovými deskami na čestném místě. S písničkou Thriller jsme si s bráchou hodně vyhráli, mixovali pomocí kotoučového magnetofonu a tak.

Jenže bohužel k této době se vztahuje také mé nejhorší období, které jsem jako zázrakem překonal. Dá se říci, že Michael mi pomáhal s jeho písničkami překonat to vše. Hudba mi hodně pomáhala a učím se tomu po dlouhé době znovu.

Ke každému dílu by se hodil krátký příběh z tohoto období, že?:

Krajská nemocnice Ústí nad Labem. Sloužil jsem v útvaru železničního vojska, ale u posunu už jsem nepracoval. V tu dobu jsem si tak trošku "zavařoval" na to, že v civilu už nebudu dělat průvodčího na osobních vlacích. Nosil jsem vojenskou poštu z vojenské správy na útvar.

Jelikož jsem se asi podle tehdejších zákonů vyhýbal vojenské službě, navštěvoval jsem budoucí zdravotní sestřičku, se kterou jsem ještě dlouho po vojně kamarádil.

Před tím jsem trávil v nemocnici asi měsíc a vojenská služba pomalu utíkala a já se válel. Vymýšlel jsem si všechno možné, abych se nemusel na útvar vrátit. Bohužel tehdy jsem netušil, jaké následky to do budoucna bude mít. Psal se rok 1982.

Trávil jsem u mé kamarádky v nemocničním parku dosti dlouhou dobu a zapomněl, že se blíží třetí hodina odpoledne. V tu dobu na lavičce seděl jeden mladý pacient. Na klíně měl takový starý kazeťák. Hrála písnička Thriller od Michaela Jacksona, v dost špatné kvalitě. Jenže tehdy jsem nevěděl, že je to Michael Jackson. Já měl pět hodin zpoždění. Už bylo dávno po obědě a rozkazu. A já nebyl na vycházce, ale na služební cestě.

Tehdejší mé dobrodružství nemělo podobu cestování po krajích. Jen neuvědomělé porušování zákonů, vojenských.

Ne, neodsoudili mě. Dostal jsem na celý měsíc zákaz vycházek. Jenže já dále chodil pro vojenskou poštu..... Nakonec mě převelili jinam. Tehdy jsem si polepšil, jen na vojně. V civilu už ne.

Nebylo to veselé, že? Ale chtěl jsem se prostě s kamarádkou sblížit. Michael Jackson mi v tom nepomohl. Ona mi nabízela tu druhou...., její kamarádku. A tu její kamarádku už jsem nestačil poznat.

Tak to vidíte. Nevyplatí se mít při psaní příběhů dobrou paměť?

O čem druhý díl? Co třeba od začátku. Ale život bývá i krutý.... I o tom to bude. Třeba to pomůže čtenářům si uvědomit, že život není až tak hrozný. Já to zvládl...

Jeden ze čtenářů by dodal: "S pomocí Boha, Vašíku, nezapomeň."

A já ještě dodám. Pokud chcete dobře psát, nezapomeňte na to, co se stalo, co se děje. pozorujte lidi, věci a události. A bude se vám chtít dále pokračovat v psaní. A pokud budete hodně chtít, stanete se spisovateli. To když se ráno vzbudíte a nebudete myslet na nic jiného než na psaní.