Životní cíl a začátek

  Ani o Karolíně, ani o Petrovi či Miroslavovi. Asi nemám chuť opakovat to, co se opakuje. Opisovat to, o čem už toho bylo tolik napsáno. Poslední dobou jsem se zaměřil na jiné otázky... Simonův vesmír, Švédský film. Inspirace. A aspergerův syndrom.

  Až budu po smrti, chci létat Vesmírem, sem a tam. Hvězdnou lodí s posádkou těch, kteří mají podobné představy. Kteří vidí dál, než na to, co žijeme. Proč už dnes a tady hledám něco, co už mám.

  Tady Tě nepotkám

, nenajdu a proto nehledám. Vím, že na mě čekáš tam. V kajutě. Poletíme, někam daleko.

  Těším se až budeš stát u velkého okna a hvězdy budou tak zářivé, “tak řekni, kam to bude dnes.”

  Na tu modrou, zelenou či rudou planetu? Nebudeme spolu mluvit, vím. Jen se dívat, “těšíš se?”

  Marně chodím, marně se sháním po něčem. Starosti i radosti mě doprovází, raduji se, jsem i smutný. Vím ale, že tím to nekončí. Radost teprve příjde.

  Prý tu mám ještě být a najít něco pro nás, důležitého. Jinak asi nerozeznám jas hvězd, Tvou krásu a nejlepší místo pro nás. Bez čistoty duše neodletím do věčnosti, kde je to, co poznat chci.

  Nemusím se Tě dotýkat, už to nelze.