Ona, u okna

Jana stála u zrcadla a na své tváři viděla tu obrovskou modřinu, která už dávno zmizela, v čase. Hleděla na sebe, byla stále krásná. Už nechtěla opakovat události, které se před lety staly a proto žila raději sama, “žádnýho chlapa domů nechci,” řekla své dceři.

“Mami, ale už jsem starší, taky tady s tebou nebudu, mám kluka,” Petře bylo přes dvacet let, dostudovala nedávno medicínu a právě se chystala do práce.

Utřela si tvář, kde stále zbyly stopy po slzách, dávno zmizelých., “i kdyby byl hodnej, může se změnit, jako táta.”

Bouchly vchodové dveře, bylo ticho. Vzpomínala na doby, kdy prožívala podobná ticha, jako před bouří. Ta přišla vždy, když manžel přicházel z práce.

–
Zarachotil klíč v zámku, Petr se vracel. Z chodby se ozývaly stále stejné věty, “tady je zase bordel, co tady celej den ta kráva dělá,” to byla vždy předzvěst facky a dlouhého monologu v kuchyni.

“Neumíš ani vařit, ani to blbý kafe,” bouchnul do stolu.

Jana se bála promluvit, “ale vždyť se snažím.”

Další facka byla tak silná, že připomněla úder v boxerském ringu.

Poté měla několik týdnů modřinu, přes celou tvář. Nechodila ani nakupovat, zřejmě nechtěla vystavovat na odiv svou modrou ozdobu.

–

Uvařila si čaj a posadila se na židli u jídelního stolu. Dívala se z okna na ulici, všechna auta, která bývají zaparkovaná u chodníku jsou pryč. Lidé odjeli do práce. Děti do školy, proto byl takový klid. Slunce začalo hřát a první listy na stromech zvěstovaly blížící se léto. Už se těšila, že letos jí Petra koupila pobyt u moře, ve Španělsku. Nebýt jí, tak Jana sedí stále doma v kuchyni a zírá na pohyb u protějšího domu.

Když bylo teplo, seděl na lavičce u vchodu jeden pán a četl si noviny. Byl už postarší, ale jeho pohled byl takový zvláštní a Janě příjemný. Ovšem nikdy spolu nepromluvili.

–

V čekárně ordinace psychologa nikdy nebývalo mnoho lidí a Jana nečekala déle jak půl hodiny. Objednávala se jednou za měsíc. Nyní už tak často nemusela, tak jednou za dva měsíce. Nemusela by tu vysedávat a bavit se o věcech, které jsou již nyní dávno mrtvé. Modřiny zmizely, ale ne ty uvnitř.

Ležela na pohovce a opakovala stále dokola to samé. Facky v kuchyni, znásilňování a její mlčení. Věděla, že kdyby se ozvala dříve, bylo by bolesti méně. Strach je špatný rádce a nepomáhá příliš k životu a jeho naplnění. Možná to měla od své mámy, když jí dokola radila, že musí neustále snášet bolest. Už jen proto, že je to jen slabá žena. Porodit děti, mít rodinu, vychovat děti. Připravit manželovi pohodlí, jelikož on je tou hlavou a živitelem.

“On nebyl žádným živitelem, Petru jednou bezdůvodně zbil, kvůli trojce z češtiny. Bylo jí jen deset,” uvědomila si, že když dokázala mlčet kvůli sobě, neměla kvůli dcerce, “jak já byla hloupá, co si mě teď Petra myslí. No hlavně, je z ní dneska doktorka.”

–

Ten muž si opět sedl na své místo. Vytáhl z kapsy noviny a plechovku s pivem. Tak jako každý den. Občas se rozhlédl, pozdravil kolemjdoucí.

“Zajímalo by mě, kolik je mu let, má už šedivé vlasy,” zajímala se Jana a měla už několik dní nutkání přejít silnici a s tím mužem si promluvit.

Své přání zavrhla a šla si připravit věci k obědu. Sice měla spoustu času, ale nuda byla tak hrozná, že nevěděla, co s rukama. Číst jí nebavilo, dívat se z okna celý den bylo do zblbnutí. A ten muž? Jen se na něj dívat z dálky jí nijak nenaplňovalo. Snad ta zvědavost.

–

“Musím na to všechno zapomenout, ale ono to není tak jednoduchý,” řekla a otevřela oči. U psychologa si vždy připadala, jako by byla hypnotizována a povídala vše, co mělo v její mysli zůstat utajeno. Neměla se komu svěřit a tak se vypovídala jednou za měsíc tady v ordinaci.

Položil jí dlaň na čelo a vyzval jí, aby si sedla na židli, “tak další návštěva, zase za dva měsíce,” napsal jí lístek.

Bylo to jediné a možné. Věděla, že se z toho musí dostat sama. Ví, že žádná rada je lepší, než špatná. Věděl to i psycholog. Věděl, že taková zpověď je mnohdy účinnější než hromada léků od psychiatra.

–

Nedalo jí to, aby neukojila svou zvědavost a nepřistoupila k oknu znovu. Ten muž tam stále seděl, četl noviny a popíjel pivo z plechovky.

Oblékla si kabát, zamkla byt a přešla silnici.

Muž se náhle zvedl z lavičky, “sedněte si, prosím. Sleduji, jak se díváte z okna, či u něj sedíte a pozorujete lidi, stromy u silnice, odjíždějící auta. Jak vyprovázíte svou dceru. Je to vaše dcera, že?”

“Ano, také vás dlouho sleduji, jak si čtete noviny, stále ve stejný čas, s plechovkou piva,” odpověděla a usmála se. Po dlouhé době. Neměla důvod, když stále v koupelně u zrcadla viděla tu velkou modřinu.

“Víte, byl jsem dlouho pryč. Nikdy jsem o tom mimo vězení s nikým nemluvil,” sklopil hlavu.

“Co jste provedl?” zeptala se.

“Víte, sleduji vás proto, jako bych od vás potřeboval odpuštění.”

“Proč?” zamyslela se, nevěděla oč jí vlastně žádá.

Věděl, co se Janě stalo, jaký byl na ní její manžel, “byl jsem dlouho zavřený. Zabil jsem vlastní ženu při hádce,” vyschlo mu v krku, upil z plechovky.

Jana se zarazila, před očima měla hádky, bití, plnou vanu krve, “promiňte,” řekla potichu, vstala a odešla zpět ke svému domu.

Dívala se z okna, sama, jako by zapomenuta. Hřích nebyl odpuštěn. Muž sedává dále na lavičce a čeká na tu krátkou větu, “odpouštím ti.”

Přijížděla první auta, den končil.

“Ahoj mami, jak ses měla,” řekla Petra ještě na chodbě, když si zouvala boty.