Selhání 15. (Před dialýzou)

  Tak, první kapitola končí, před dialýzou. Po ní nastaly dva roky neustálých dojíždění sanitkou na čtyřhodinovou umělou ledvinu. A pak? Pane, máme pro vás dárce..... Ve tři ráno... Nový život? Noví lidé? Nové poznávání? Nový pohled na svět? Kdo byl ten dárce?

  Myšlenky ho mohly poslat kamkoli, byl rychlejší než samotná vesmírná loď Voyager ze seriálu Star Trek.

Bylo ticho, hvězdy svítily jasně, okolo byla jen černá tma. Venku za okny bylo naprosté vakuum a mezihvězdný prostor byl mrtvý. Vzdálenost mezi galaxiemi byla obrovská, dala se počítat řádově ve stotisících světelných let. Každá vesmírná sonda vyrobena na Zemi tuto vzdálenost neurazila ani za bilion let. Milan byl ale schopen tuto cestu překonat během několika málo sekund. Stál uprostřed dlouhé chodby, někde v sedmnáctém podlaží a nevěděl, kterým směrem se má vydat.
  "Ahoj Milane," řekla vysoká žena, která měla jizvu nad levým okem. Jizva vypadala jako ryba.
Dlouho se na ní díval a říkal si, že je to zvláštní, "kdo si?" zeptal se.
  "Říkají mi tady Seven of Nine," vůbec se neusmála, jako to dělají lidé, když se setkají. Nedávala na jevo vůbec žádné emoce.
  Pozoroval jí, byla krásná. Vlastně ani tak ne, ale byla zvláštní. Byla zvláštní, opakoval si stále dokola.

Ano, seděla jen tak v křesle a dívala se někam. Tak bez emocí. Byla krásná, byla zvláštní.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se znovu.
"Máš něco se sluchem?" řekla, "jméno už přece znáš."
Milan otevřel oči, "aha, Sedmá."
---------
Svítilo slunce, stromy se nakláněly nad cestou, z větví kapala voda. Ve své ruce cítil teplo, byla to něčí dlaň. Podíval se výš. Uviděl rty, které se usmívaly. Výš, modré oči, byly tak hluboké a tajemné. Výš, krásné dlouhé černé vlasy, které padaly dolů k pasu.
Pohladil jí po tváři a řekl potichu, "miluju tě," políbil jí, přitiskl k sobě a cítil její teplo. Ráj, to bylo v tuhle chvíli možná jen slabé slovo.

Jenže tohle všechno je tak strašně dávno.
-------
První strana kazety dohrála. Milan se rozhlédl kolem sebe. Podíval se ke stropu a jen tak pro sebe si pomyslel, proč by se něco takového nemohlo stát skutečností. Co na tom, že je všechno pryč. Kdyby zapomněl na svojí minulost, mohl by se věnovat přítomnosti a začít třeba tím, že se bude na svět usmívat. Jenže k tomu je třeba dozrát a to se mu zřejmě doposud nepodařilo.
--------
"Už jste se probral?" zeptala se sestřička.
"Jasan."

Zvedl se a sešel ze schodů dolů, jako by se nic nestalo. Před vchodem na oddělení si zapálil cigaretu.
Zastavila sanitka, "člověče, byl jste skoro mrtvej a teď si tady vykuřujete, jako by se nic nestalo."
Pousmál se, "ale ono se nic nestalo."
"Neměl byste ale kouřit," řekl řidič sanitky.
"Já bych toho neměl," zhasl cigaretu o popelník a opět se vrátil na interní oddělení.

Sedl si na nejbližší lavičku, rozhlížel se po chodbě, byla dlouhá, uprostřed ní stálo několik židlí a malý stoleček. Na nich sedělo několik pacientů, kteří se dívali na televizi. Vždy, když tudy procházel, musel se vyhýbat a dávat pozor. Jídelna na patře byla také na špatném místě. Milan si pomyslel, kdo to tady navrhoval, ale už si zvykl.
Vedle se posadila dívka, na obličeji měla jizvy. Vzala si knížku a začala si číst.
Milan se na ní podíval, někoho mu připomínala. Z profilu vypadala jako žena, kterou zná už hodně dlouho. Díval se na ní a pak se odvážil zeptat, "baví vás to tady?"
"Moc ne," usmála se. Celá jedna strana obličeje byla plná jizev a druhá byla čistá a tak nádherná.
"Jste tu už dlouho?" prohlížel si tu zvláštní dívku s příjemným hlasem, ale nechtěl upoutat pozornost tím, jak zíral na obě strany jejího obličeje..
"No, asi čtvrt roku."
"To je divný, ještě jsem vás tady nepotkal," pokrčil rameny.
"To je možný, protože já jsem pořád dole, na umělý ledvině," řekla a zavřela knihu.
"Já jsem tady taky s ledvinama, ale nechodím na umělou," řekl a napil se z hrnečku čaje, který s sebou neustále nosil. Měl pořád žízeň. Napadlo ho se zeptat, zda by se nešla projít ven.
Podívala se na něj překvapeně, "tak dobře."
Milan byl rád, odnesl hrneček na pokoj a oblékl se. Venku přece jen byla ještě zima. Byl začátek dubna. Dlouho tady většinou trávil čas procházením se o samotě, znal v nemocnici každý kout.
Podala mu nečekaně ruku, "jmenuju se Eva."
"Já jsem Milan."
Vyšli ven, foukal opravdu studený vítr. Vzduch byl ale vlhký a krásně se dýchalo.
Zhluboka se nadechl a vydechl páru.
Eva se usmála a udělala totéž, "kde bydlíte?" zeptala se a pak se mu podívala do očí, "nebudeme si tykat?"
Překvapila ho rychlost, jak se seznámili," ale to bysme si museli dát pusu a něčím to zapít," usmál se.

"A proč ne, pusu mi můžeš dát hned a zapít to můžeme čajem nahoře."
Podal jí ruku, zavřel oči a políbil jí.
"Ještě nikdo mě nikdy nepolíbil," sklopila hlavu a znovu se podívala Milanovi do očí, "tobě nevadí moje jizvy?"
"Ne, proč?" podivil se, "co je na tom divnýho?" byl stále více překvapen chováním Evy. Připadalo mu, jako by se svou těžkou nemocí chtěla cosi prožít, jako by to byly její poslední chvíle. Ty jizvy byly zřejmě způsobeny několikaletým docházením na dialýzu a čekáním na dárce. Dozvěděl se, že dárci nemohou být ani její rodiče. Byl to pro ní velký problém.
"Já jsem přece ošklivá."
Milan si jí stále prohlížel a pak jen řekl, "někoho mi připomínáš."
"A koho?"
"Jednu, o které se mi pořád zdá a každý týden je v televizi."

Eva se už moc na nic neptala a náhle ho objala, „chtěla bych se s tebou milovat,“ a jakoby hledala místo, kde by si mohli spolu lehnout. Opravdu vypadala jako Sedmá. Byl tu ale rozdíl, ona se neuměla smát, Eva ano.

Našli skrytý přístřešek za jídelnou, stejně tam už nikdo nebyl. Všichni odešli domů. Přestože byla velká zima, bylo to krásné. Eva byla šťastná a řekla něco ve smyslu, že už může klidně umřít.

Milanovi ta věta splynula s jejím hlasitým vzdechem při orgasmu. V tu chvíli ho nenapadlo, že je ženatý, že udělal něco nepředstavitelného, co ho nikdy nenapadlo. Být nevěrný. Pak už se jen procházeli mezi domy a povídali si o všem, co je napadlo. Ona mluvila o sobě a Milan zase o sobě. Bylo to poprvé a naposledy, kdy s ní mohl mluvit. On šel druhý den domů a Eva byla zase na umělé ledvině.
Na bráně se rozhlédl a v duchu poděkoval Evě, dívce s jizvou na obličeji. Poděkoval v duchu té, která s ním mluvila o všem a za krásné milování za oprýskanou nemocniční jídelnou.
-------
Přitiskl jí k sobě a začal jí hladit, byla krásná, černé vlasy jí padaly až k pasu.
Bylo mu krásně teplo. Zavřel oči a hvězdy, planety, slunce a měsíc byly najednou tak blízko, "miluju tě," řekl potichu, lesem se ozvala ozvěna. Ale slyšel jí jen on a ona. Nikde nikdo, bylo ticho.

Vál slabý vánek, z dálky se ozýval jen hluk motorů od hlavní silnice. Tady nahoře se čas zastavil.
Díval se jí do očí. Hladil jí. Cítil stále větší teplo, vlastně spíše horko. Nikdy nic takového necítil tolik, jako právě nyní.
Ten, kdo stvořil člověka věděl, co je pro něj to nejkrásnější. Věděl, že vše, co je spojeno s láskou je více než nádherné. Věděl, že samotné tělo není jen hromada masa a kostí. Cítil všechno, cítil jak se mu točí hlava. Cítil, že se někde vznáší. Tohle bylo jiné než cesta kosmickou lodí Voyager.
Políbila ho na rty, "miluju tě," otočila se a dívala se kamsi na oblohu.
Milan mohl být na louce, mohl být doma, kdekoliv. Mohl si představit koho chtěl. Byl rychlejší než kdokoli jiný, jeho myšlenky ho provázely na každém kroku. Stal se z něj snílek.
Otočil se, směrem k ní, " miluju tě, a ještě příjdu."
-------
Při pohledu na strom mu vytryskly slzy a začal plakat. Uviděl anděla. Přesně ten stín, na který se dlouho díval.

Anděl či stín se na něj díval a zavolal ho, "Milane, ještě mám s tebou plány. Nikam nechoď, neházej flintu do žita, nehledej lásku nikde jinde, než ve svém srdci, máš jí dost na rozdávání."
Podíval se do větví stromu, utřel si slzy, jak mohl celou dobu tušit, že něco chce dokázat, že nechce zůstat sám a zároveň stát na místě.

Měsíc zapadl a strom splynul s tmou. Otočil se a vykročil směrem k budově, která dominovala celé stavbě a byla vidět do veliké dálky. Tam si představoval svou kancelář, ze které zhlíží na ten lidský cvrkot pod ním. Zatím ale stál na zemi, nevěděl co ho čeká a potká. Snad tehdy netušil, že život se prostě naplánovat nedá. Jen síla, jak budeme bojovat s dalšími událostmi.
-------

Konec- pokračování- Selhání (Po transplantaci)