Naše představa demokracie

  Pravidla pro přímou volbu prezidenta se stávají problémem z důvodu, že podpisy byly falešné. Kdyby se neprověřovaly, bylo by to špatně pro ty, kdo bojují proti korupci a mrtvým duším. A paní Bobošíková by se nemusela soudit. Demokracie je podle Churchilla nejméně špatný model vlády. Stejně jako ve většině zemí zastupitelná, nikoliv přímá.

  Přímou demokracii si dnes nedovedu představit. Hlavně ne po přímé účasti na pokusu o její vyvolání na demonstraci odborářů na Václavském náměstí 17. listopadu 2012, že vláda, která byla zvolena není pravomocná a je třeba jí odvolat, či přímo odstranit. A jak už je zřejmé i Aristoteles chápal, že nevýhodou přímé demokracie je právě účast hlupáků a nevzdělanců na přímé vládě. 

  Hlavní principy demokracie jsou, že držitelem politické moci je lid. Ovšem nepleťme sem hlásání z dob nástupu socialismu v roce 1948, kdy také došlo ke špatnému pochopení této skutečnosti. Periodické volby, u nás jedenkrát za čtyři roky a povinnost odvolat moc nejdéle do uplynutí volebního období. Nezměnitelnost maximální délky období a ochrana politickým menšin i jednotlivců. Ne, jako je tomu například v Bělorusku či Rusku.

  Mnohdy se nám zdá, že například nejsou dodržovány zásady o informovanosti veřejnosti, o zajištění lidských práv. Zásadou liberální demokratické společnosti je i ochrana menšin, práv a jejich integrace, ať se nám to líbí či ne. Pokud chceme být společností, o které mluvíme jako o těch na západ od nás, pak je třeba i toto pochopit.

  Oddělení zákonodárné, výkonné a soudní moci. Právní stát, spravedlivé zákony a účinné dodržování jejich práv. Také si myslím, že ani v tomto případě nejde o závažné porušování tohoto základního práva. Dokonce i několik vlivných politiků skončilo ve vězení. 

  Podle vlastní zkušenosti vím, že mě nikdo nepovede za ručičku při prosazování svých osobních práv a svobod. Pokud mi to nebude vadit. Bez osobního přičinění se nám spravedlnost zdá nespravedlivá. A nemusí tak zůstat pouze u těch, co jsou schopni si tyto práva zajistit. Je to i ochota pomoci těm, co to nedokáží. 

  Transparentnost, průhlednost rozhodování, přehledné financování, účinný veřejný dozor nad státní mocí. Vypadá to, jako bych se vším souhlasil a hlásal, že je vše v pořádku. Ano, není, pokud onen veřejný dozor funguje. Existují přece různé nepolitické uskupení...., aniž by je státní moc silou rozpustila či pod výhružkou zakazovala.

  Snadno mohu naletět různým populistickým skupinám, které mě budou přesvědčovat o opaku. Tak stejně i populistických médií, včetně televize, která spíše sází na množství diváků, než o skutečném a pravdivém informování pro blaho společnosti a rozvoji demokracie a jejím pochopení. 

  Rovnost šancí pro každého, bez ohledu na jeho původ. Stejně tak to platí pro každého, kdo se nějakým způsobem snaží a nespekuluje o tom, že někteří mají více šancí. 

  Jaká je tedy naše představa demokracie? Očekávat, že za nás stát vyřeší vše? Že snad budou existovat spravedlivé zákony pro všechny  že se stát zavděčí všem? V demokracii záleží na tom, jak se jako osobnost rozhodnu. Co je pro mě nejlepší. Možnost balancovat na hraně zákona, tak jako balancovat na hraně úspěchu či neúspěchu. Něco dokázat vyžaduje většinou pohyb mezi extrémy. 

  V každé době budou mezi námi vyvolení a ti více vyvolení. A co nám zbývá? Závidět a nebo se jim vyrovnat, dělat něco pro sebe. Máme k tomu příležitost, právo se rozhodnout. I když demokracie není úplně to nejlepší. Zatím ale nic lepšího neexistuje. Kromě umlčování hlasitých nesouhlasných projevů. A donucení lidí k nepřekonatelné spokojenosti, i kdyby na chleba nebylo. Ale to jsem opět někde mimo demokracii, o které je tento článek.

  Představujeme si snad, že procitneme v době, kdy nám zakážou opět říkat pravdu?