Selhání 11. (Před dialýzou)

  Utíkat od života? Chtít něco měnit? Častá otázka lidí, kteří se vzdávají. A tak selhání, které se zdálo nezvratné se stalo pouhou školou.... Nikdy totiž není pozdě se pokusit něco udělat.

 -------- 

Tráva byla vysoká a mokrá. Před chvílí právě přestalo pršet. Mraky propustily sluneční paprsky zase na zem. Milan měl na nohou vysoké boty, kanady, černou koženkovou bundu, roztrhané rifle a na zádech batoh se všemi věcmi, které považoval za důležité. Jídlo, nějaký nůž a vše, co může použít a navíc aby byl tichý jako indián. Vysoké smrky se vypínaly do výše a kapky se leskly na slunečním svitu. Bylo ticho, jen někde v dálce byl slyšet motor auta. Milan se ohlížel zpět a opakoval si stále jednu větu, že je mu líto. Chyboval, ale chtěl začít znovu a jinde. Měl jen dvě možnosti. Buď projde nebo ho zastřelí. Nevěděl nic, jen o tom slyšel. Někdo mu pověděl, že právě tady, v těchto místech se střílí i do lidí. Šel zamyšleně a najednou se zastavil. Zapomněl dávat pozor. Vysoký plot, vlastně ne plot, ale zátaras z ostnatých drátů. Uprostřed cestička a další vysoký zátaras. Pomyslel si, že tohle se přelézt nedá. Najednou dostal strach, z čeho? Z koho? Nikde nikdo nebyl, jen ten ostnatý drát. Začalo se stmívat a on si představoval, že je už na druhé straně a stačí jen kousek běžet. Ale co ten dvojitý plot z ostnatých drátů tak propletených, že by mu u jednoho z nich trvalo snad pět minut, než by podlezl. A co ta cestička uprostřed a další plot. Co je za plotem? Miny a nástražná zařízení a za nimi teprve Rakousko? Země svobody a také práce? Proč nemůže tady normálně pracovat, když se musí? To vše se mu honilo hlavou. Jen proto, že měl zničené nervy a byl slabý s tím vším bojovat? Vůbec nechápal, v jakém režimu žije a jaké to je za hranicí. Chtěl být jinde.
Otočil se zpět a začal plakat, proč jen konečně neudělá to, co udělat musí. Proč se nerozhodl tak, jak se rozhodl. Buď projde nebo ho zastřelí. Zase se lekl. Byl přesvědčen, že tady už to nejde. Ne proto, že se nedalo, ale proto, že on sám nemůže. Kdyby nikomu nedal příčinu, kdyby se choval a přizpůsobil, nemusel stát tady a plakat. Dostal strach, že nepřežije a že tváří v tvář tomuto zátarasu prostě dostal strach. A v tuto chvíli si právě vzpomněl, že ho ve škole kopali spolužáci pod lavicí. Vztáhl ruku k ostnatému drátu, ale nedotkl se ho. Ustoupil. Vracel se a díval se zpět, vzdal to. Vracel se mezi lidi, které znal. Nerad. Cestou se jen probíral jednou jedinou myšlenkou. Kdy už se konečně přestane bát a udělá to, co udělat musí. Když chce něčeho dosáhnout, musí tomu věřit.

Co ovšem bylo hrdinství, že se dostal až k hradbě bez vědomí hlídek. Byl dobrodruh a mnohokrát si nacvičoval z vojenských knížek, které kdysi získal od nějakého důstojníka. Nebo je našel, kdo ví. Bylo tam vše, od vojenských předpisů, po návody, jak se ukrýt a tak. Nacvičil si to za ta léta velmi dobře. Byl dobrým psychologem, když ve vlaku dokázal přesvědčit hlídku, že jede jen do Nových Hradů. A pak zmizel v lesích. Na tři dny. Ale té železné opony se lekl. A nakonec se pěšky vracel do krajského města, asi čtyřicet kilometrů.

A tak zůstal doma.
Vzpomněl si na Nikolku. Kde je, právě teď. Proč není s ním. Kdyby si uvědomil, že na vině je právě on. Že on jí nechal, jen kvůli pomluvám. Zřejmě by i na novém místě někde v Rakousku po čase narazil na nějakou a byl by stále stejně hloupý. Kdo ví, změnil by ho ten jiný režim?
"Měl jsem být zticha jako ostatní a držet hubu, mohl jsem být normální jako ostatní," ukápla mu slza. Věděl, že je nutné se přizpůsobit a pak má člověk klid. Chodit do práce, s chlapama do hospody, najít si babu a prostě žít. Byl Milan jiný? Vracel se zpět. Vstříc něčemu, co sám nemohl tušit. Prý snad světlým zítřkům.

Bylo 18. července roku 1985.
--------
Ležel na posteli a opět měl hadičku, kterou mu do žíly proudila tekutina, která ho měla zachránit, „nenechají mě na pokoji, pořád nějaký infůze a tak.“
Starý pán, který ležel vedle se zvedl a zeptal se, "tak mladej, co je ti?"
Čas ubíhal jako vždy velmi pomalu. Měl spoustu času na to, aby si mohl rozmyslet vše, co v životě udělal dobře a co se mu nepovedlo. V hlavě měl veliký zmatek a nevěděl, co má řešit dříve a zda je vlastně ještě co řešit, a proč.
Venku zase pršelo, pak chvíli padal sníh.
Blížil se duben. Otočil hlavu ke dveřím právě v době, kdy sestřička sáhla na kliku a rychle vstoupila do pokoje.
Prohlédla si láhev s tekutinou a usmála se, "vaše žena už ví, že jste tady?"
Milan se na ní také trochu usmál, ale přepadla ho myšlenka, co na to řekne. Sice stačil dojít do banky, ale nezbylo mu už moc peněz. Bral jen nemocenské dávky a ty sotva stačily pro něj, natož aby mohl uživit rodinu. Jako živitel rodiny zřejmě naprosto zklamal a navíc nebyl nikdo, kdo by mu pomohl. Navíc si uvědomil, že na co dávat zprávu domů, když už tady tráví čtvrt roku. Snad i déle a kdo ví, jak dlouho ještě.
Vzpomněl si na paní se kterou se setkal na jednotce intenzivní péče, už je to tak strašně dlouho, pomyslel si. Nechápal to, ale přišel na vše, když sám neměl nic. Žena stále nadávala a pak si uvědomil, že jsou lidé, kteří takové situace těžko nesou. A Milan je nyní v této situaci, bez peněz, žena hrozí rozvodem, „a já neuvidím děti každý den, tak jako vždycky,“ měl nyní těžkou hlavu z toho, že je tak nemocný a přemýšlel o tom, zda si jí vlastně ve svém hloupém životě nevsugeroval. Možná si sám nedovedl poradit a potřeboval okolo sebe lidi, aby ho alespoň litovali. Byl to útěk ze života do živoření. Jak z toho ven? Nyní už nebylo třeba utíkat za ostnatý drát, už žádný nebyl.
Starý pán se odpovědi nedočkal, tak si lehl, něco zadrmolil a přikryl se dekou. Vzal si knihu a tiše pohyboval rty.
Sestřička už dávno odešla za svými dalšími povinnostmi. V pokoji bylo ticho, jen slabé chrápání bylo slyšet z rohu velkého pokoje.
------
Pracoval na železnici, ale už jenom jako pomocný dělník. Během tří let vystřídal několik funkcí. Dělník na překládce, dělník ve skladu, dělník u stavební čety, dělník údržby kolejiště, byť do kolejiště nesměl. Neustále se ptal, co komu udělal. Odpověď ale nepřicházela, "jeden smažák,hranolky a pivo," řekl když usedl za stůl v jedné restauraci nedaleko nádražácké ubytovny. Doma bydlet nemohl, protože se nesnesl s otcem, který nemluvil o ničem jiném, než o Milanově neschopnosti a lenosti. Navíc byl jeho otec závislý už léta na alkoholu a proto doma netrávil příliš mnoho času od svých dvanácti let. Rozhlížel se okolo sebe.
Několik jeho spolupracovníků sedělo u vedlejšího stolu a bavili se s dívkami, které dnes viděl na rampě skladu. Milana si nevšímali, proč také, v práci toho příliš nenamluvil a když byla přestávka nehrál s nimi ani karty o peníze.
Uzavřel do sebe a tak šance zamilovat se, nebo si najít přátele či přítelkyni byla velmi mizivá. Měl starosti a vrásky ho dělaly stále a stále starším. Vlastně věděl jak by se z toho mohl dostat, odstěhovat se z tohoto kraje zpátky na sever.
Bylo půl deváté večer. V televizi nebyl žádný zajímavý program a tak se rozhodl, že si zajde na večeři a pár piv. Jeho nervy byly přetížené a alkohol tomu moc nepřispíval. Stačilo jen velmi málo a ležel pod stolem. Mít starosti a nevědět jak z nich ven se alkoholem rozhodně léčit nedají a viděl to u svého otce. Byl agresivní i tak, natož když se napil. Bále se, že je v tomto po otci.
V restauraci si nakonec objednal po svém oblíbeném smaženém sýru s hranolkama jedno pivo. Byl to začátek jeho konce, dostal silný nervový záchvat, zhroutil se. Po jednom jediném půllitru piva. Postačilo jen malé množství alkoholu, aby to rozjelo další nepříjemnosti.

Ráno na záchytce. Byl přivázán k posteli, mokrý a špinavý, celý od krve. Bílá košile byla zbarvená do ruda. Na pažích měl modřiny, od několika vpichů, zřejmě dostal uklidňující injekce. Jenže později zjistil, že ty injekce byla jen zástěrka k jeho diagnoze, narkoman. Nikdy drogy nebral a dostal se k tomu omylem, snad měli lékaři nařízeno zkomplikovat Milanův život ještě víc.
Vyprovodili ho ven ke dveřím. O pět stovek lehčí, což tenkrát byla asi čtvrtina jeho měsíčního platu.

Díval se zmateně okolo sebe.

Kolem procházela nádherná dívka, kdyby byl v pořádku, určitě by se k ní vydal a pokusil se jí umluvit na rande.

Podíval se na sebe a pak jen sklopil hlavu. Pochopil, že je v bahně, v tom největším bahně jaké poznal. Nejen, že věděl že nesmí vůbec pít, už kvůli zprávě od vojenského lékaře, ale i kvůli jeho nemožnosti se zamilovat. Věděl, že by to zvládl, ale byl příliš vyčerpán.

Ani se na něj nepodívala.
Zastavil na křižovatce dvou cest, zapálil si cigaretu, kterou před chvíli vyžebral. Pomyslel si jen, že pryč jsou časy, kdy dokázal pobavit, kdy ho měli rádi pro jeho někdy ztřeštěné nápady. Nyní? Nula, obyčejná bezvýznamná nula. Nebyl vůbec hloupý, ale pokazil si za dva roky život. Myslel si že celý a už to pro něj nemělo význam. Občas pomyslel i na sebevraždu či pokus o nový útěk za ostnatý drát.
Anděl možná někde je. Možná někde byla Nikolka. Někde žila s někým, koho má ráda. On tu stál na zastávce městské dopravy. Vypadal hrozně. Jeho oblečení a boty, jako by právě utekl od rvačky.