O radosti (nejen o dobru, ale emocích)

  Právě, už asi rok se probírám knihou, stále dokola- Anselm Grün- Jak znovu najít radost. A přečetl jsem si jednu větu, která mě docel zarazila: "V křesťanské církvi dnes převládá spíš depresivní nálada."

  Něco na tom bude, i společnost je depresivní jako celek. Stačí tak málo, potlačujeme v sobě emoce a držíme je v sobě, abychom se prý nechovali zle. Potlačujeme vztek, ale i radost. Držíme v sobě extrémy, lidem také vlastní a někteří je tlumí léky, dokonce i rodiče vlastní děti, aby nebyly hyperaktivní. A ve škole se z nich také učitelé nezbláznili (kdo neumí, ten učí). A tím vším se potlačují projevy dětí  v budoucnu i projevy dospělých, při aktivitě v práci, životě, zaměstnání. I politici jistě tlumí svou hyperaktivitu v tom, k čemu byli zvoleni.

  Církev není schopná nyní najít tu alternativu, jako tu vždy byla a je nahrazena rádobypsychology a psychiatry, kteří prostě předepíší tlumící lék. Pak snadno usnete ve vaně a otužíte se tou studenou vodou...

  Z nejkrásnějších životních chvil dětství a vytváření osobnosti uděláme překážku. Chceme asi, aby lidé nebyli lidmi a stali se něčím, jako ve filmu Invaze či Lupiči těl. Pokud možno nespat a udržet si to lidství. A jak dlouho vydržíme nespat? A na světě bude takové ticho, jaké si přál Karel Čapek při tvrzení, že kdyby lidé říkali jen to, co znají.

  Tak se ptám, k čemu je tedy radost? Lidé mají právo na obojí, dobré i zlé emoce, aby se tím neproměnili v roboty podobající se lidem, kteří žijí na palivo antidepresiv. Bez jakékoliv víry, v cokoliv. Církev, jak jsem uvedl už toho schopná není a tím se nám rojí různé sekty slibující nebeský ráj, potom.

  A pokud nebudeme tlumit svou hyperaktivitu a nebudeme z ní dělat novou diagnozu, aby měli učitelé klid na učení, rodiče klid po práci, tak z nás vyroste zcela něco nového.

  Projevovat se naplno, znamená radost.