Pokoj mrtvých

Budova anatomického ústavu stála nad nemocničním areálem, jako palác císaře římské říše, nad obydlími poddaných, kteří žili bohabojně a nekladli žádný odpor vrchnosti, vše tak bylo v pořádku a život šel dál. Vypadala jako hrad, který už dávno ztratil lesk a zapomněl na slavné časy. Díky oprýskaným zdím, které léta nikdo neopravoval.

Byla to vlastně jakási brána do nebe, kdy pacient vstoupil do nemocnice, prošel očistcem různých oddělení a skončil na pomezí pekla a nebe. Při podrobnějším pohledu na tato místa to tak vypadalo. K zamyšlení nad životem a smrtí, trocha toho filozofování a zastavení se na stále se zvyšující rychlostí běhu reality. Pacienti stoupající vzhůru k vyšším dimenzím. Pokud byli vyléčení, vraceli se zpět domů, do svých domečků.
  Jedna z místností hradu měla holé zdi, bílou dlažbu, na ní stála pouze jedna skříňka, s nástroji k provádění operací. Kožená lůžka s řemeny stály za sebou ve třech řadách.  Jako by mrtví ještě měli jakési choutky vrátit se zpět do normálního života, museli se přivazovat, snad napravit své hříchy. Odsud to ale už nebylo možné, skok z výšky by se nepodařil.
----------
  Bílé kachlíky na stěně. Kožený stůl a pásek. K čemu, pro mrtvoly, aby nespadly? Ve dveřích se uvolnil šroubek, klika povolila. Malá škvíra, která stačila k nahlédnutí do místnosti. Neprodyšně uzavřená místnost napuštěná různými prostředky proti šíření bakterií, a zapříčinila tak tlumení mrtvolného zápachu několika zde ležících těl.
  “Tak kolegové, mnozí jsou zde poprvé, neděste se toho zvláštního pohledu na mrtvá těla podivného zabarvení, oči a jejich pohledů do prázdna a vůně chemických přípravků. Komu se udělá špatně, nechť zvedne ruku,” pronesl ještě těsně před otevřením pitevny profesor doktor Dvořák.
  Zarachotil nejdříve klíč v zámku, při zvednutí se uvolnil další zámek a pak už jen stačilo stisknout kliku a otevřít. Podivný zápach a studený vzduch se dostal na chodbu a rozhýbal listy v květináči stojícím na parapetu okna na chodbě.
Bílé stěny, bílé dlaždičky na stěně I na podlaze. Vše dokonale čisté, dokonce i spáry mezi nimi. Na postelích ležela těla, nehybně. Přikrytá prostěradly.
  Kdesi se povolil šroubek, tak nenápadně, že nebylo slyšet ani slabé zaskřípání. Zvuk neoznámil tento sebemenší pohyb. Dokonce si nikdo ani nevšiml, že mezi dlaždičkami na stěně se objevila kapička krve. Tmavá, rudá. Prst u pravé ruky se náhle vztyčil a pak opět povadl. Paže se pohnula v křeči a pak opět zůstala nehnutě ležet, přikrytá pod prostěradlem.
  Medik opodál zachytil cípem pláště o bílý přehoz a kousek odhrnul zděšený pohled mrtvoly, která hleděla kamsi, do prázdna. Mohl být zavražděn, brutálně. Při pohledu na ty jeho oči bychom tak mohli konstatovat jasnou brutální vraždu. Byl třeba zahrabán zaživa. Představa, že leží v rakvi a probere se z kómatu je tak děsná, že si nikdo tuto situaci nedovede představit. Jak se najednou probere ve tmě. Nemůže se ani pohnout, buší do stěn svého trvalého lůžka bez vzduchu. Kdy stačí jen výdech a nádech a v děsu zjišťuje, že je pohřben za živa. Než umře nadobro, prožívá asi poslední půlhodinu, která se mu zdá nekonečně dlouhá.
  Slečna Richterová držela v ruce skalpel a ruka se jí třásla, “ale pane profesore, já to nezvládnu.”
  “Odstranění pouhého apendixu je jednoduchá operace, jak se u nás říká, to zvládne každý vrátný,” a hlasitě se zasmál.
  Hlasitý smích opakovali i starší medici, kteří tuto událost měli dávno za sebou. Na ně čekal ale složitější proces, výměna kloubu.
  “Už abych to měl za sebou, chirurgie není legrace,” řekl s úsměvem jeden z nich.
  “Musíte tím projít kolego, já mám specializaci patologie a když jsem tu byl poprvé, nikdy mě nenapadlo, že tady budu vodit své studenty a dělat atestaci na tuto specializaci,” rozpovídal se profesor.
  “No, já osobně chci být dětská lékařka, “ pronesla jedna dívka stojící úplně vzadu.
  “No tak pojďte blíž a zastupte zde vaší rozklepanou kolegyni,” podával skalpel právě přicházející slečně.
  “No, proveďte řez,” usmíval se škodolibě profesor.
  Kapka krve dopadla na zem, pomalu se rozšiřovala pod koženým lůžkem. Proč potřebují mrtvoly řemeny, když už dávno nic necítí.
  Upadl malý šroubek u kliky.
  Ruka se pohnula v křeči, oči vyzařovaly smrtelný strach, bolest. Ústa naznačovala výkřik. Další kapka uvolnila druhou dlaždičku na zemi a objevila se stopa od hlíny, která ležela po dešti venku na chodníku.
  “Tak kolegové, děkuji vám za účast a na příští přednášce si můžete vyzkoušet složitější operace a v praxi si doplnit základní anatomické znalosti kostí horních a dolních končetin.”
  Klika zaklapla, v zámku zarachotil klíč.
  Profesor si zapálil cigaretu. Pod jeho podrážkou se vsákla do mezery zámkové dlažby kapka chladné a rudé krve. Tak náhle a zcela mimo současnou realitu, vše se dělo tak náhle, ale profesor nevnímal žádný pohyb, ani neviděl rudou skvrnu. Tam, kde nebyla žádná místnost ani sklep. Pouze schody vedoucí k cestě a dolů do nemocničního areálu. Nikdy zde nebyla, ani v minulosti žádná místnost.
  Chladný skalpel se zakousl do těla řvoucího mladíka. Nebyl ještě mrtvý. Vlastně ano, pamatoval si, že ano. Viděl vlastní parte u vchodu do prodejny, ve vitrínce místního hřbitova. Slyšel vlastního bratra, jak říká, že je to škoda nebo něco podobného. Ani slzu nikdo neuronil. Jako by se ho chtěli zbavit. Byl to sen či skutečnost. Ani po smrti si ho nikdo nevážil, nebyl.
  Profesor, který stál nad tím vším nevnímal žádná křik, žádné volání o pomoc..
  Ani mladík necítil jak dopadla cigareta, kterou profesor zašlápl a odešel dolů po schodech, na své pracoviště na interním oddělení.
  Kapka krve se smísila se směsí, která vyplňovala spáru mezi dlaždičkami. „Ne, to ne. To mi neřezejte, ne...,“ byl mrtvý, nemohl omdlít, nemohl upadnout do bezvědomí. Cítil vše, jeho tělo bylo stále plné nervů. Místnost anatomického ústavu byla tmavá, jen slabé světlo zářilo nad ním. Ty tmavé tváře bez očí. Ta postava pohybující hlavou, jako by sledovala skalpel, který se zařízl do oblasti žaludku a řez pronikal níže k břichu. Dlouhé šedivé vlasy a povadlá ňadra visící až k pasu. Místo očí jen prázdné důlky.
  Jeho oči zíraly do stropu, krvavá skvrna se zvětšovala a bolest stupňovala. Kožené lůžko se zbarvovalo do ruda a pásek, který obepínal jeho tělo byl pevnější a pevnější..
  Dlaždičky opadaly už skoro na polovině zdi, na stropě se stále zvětšovala ta tmavě rudá skvrna. Kapky krve mu dopadaly na čelo a měl pocit, jako by se mu právě v tom místě vytvářela díra. Strašně to bolelo. Ovšem, když ucítil, jak do něj proniká skalpel, na díru v čele zapomněl. Přesto se tvořila tak rychle, jako v ní vyrůstala bílá a nazelenalá plíseň.
  Dlouhé šedivé vlasy, úsměv bezzubé ženy, tedy spíše postavy s ňadry, která visela až po její pas. Připomínala snad krásnou dívku, kdysi, ale jen ta postava.
  "Copak mi nemůžete dát něco, abych to necítil? Nějakou narkózu?!" křičel.
  Oční důlky jako by na něj hleděly. Přesto byly tak rozpoznatelné oči, kdysi modré, krásné, něžné. Zlé, bolestivé, sadistické. Ruce té postavy se dotkly místa, které ho kdysi tak vzrušovalo.
  Na kožených postelích ležela mrtvá těla, přikrytá prostěradly od hlavy až k patě. Bílé stěny, zářivky na stropě nad každým lůžkem a dlaždičky na stěnách. Dokonalá čistota, která se tu udržovala takřka denně. Občasné návštěvy, hlavně mediků při anatomických přednáškách a praktických cvičeních. Poté vždy nastoupil zřízenec, aby uklidil vše, co zde po operacích zůstalo.
  Jako by bylo cítit zvláštní pouto, když tudy procházíte a zamyslíte se nad smyslem života. Co se s těly děje? Pochybnosti o tom, že pozůstalí zde na přání umísťují své příbuzné jsou jasné. Většinou vysoké náklady na pohřeb nutí rodiny s nízkým či žádným příjmem k tomuto kroku. Prostě pokud tady tato možnost je, pomůže to na druhou stranu i ke zdokonalování medicíny a možnosti léčit každou nemoc, zranění či vrozenou vadu. A opět pouze pro ty, kdo na tyto úkony mají. Nebo snad pochybujeme o tomto tvrzení a kloníme se k názoru, že lidé jsou ochotní předat těla svých nejbližších na prosté rozřezání na kousky?
  Co se ve skutečnosti ale děje v pozadí? Cítí tělo bez duše nějakou bolest? Výčitky svědomí? S kým se setká? A co třeba peklo? Poslední dobou je peklo moderní. Zlo proniká na povrch, ve filmu, knihách, v umění a reálném životě.
  Je nad vší pochybnost, že se ale ve skutečnosti něco děje. Neexistuje prázdnota, úplné vakuum. Po smrti jistě něco je.
  Na chodbě se ozvaly vzdálené kroky, které v tichu zanikly. Jen ta dokonalá čistota za dveřmi pitevny.
  Chodby, od podlahy až po strop vydlážděny bílými dlaždičkami. Několik dveří s okénky, kde se nachází stále stejné obrazy. Kožená lůžka, nehybná těla přikrytá prostěradly. Na každém kroku zářivka s ostrým světlem.
  Procházel tudy právě zřízenec s vozíkem a na něm nádoby, vědro na vodu a smetáky či jiné náčiní potřebné k úklidu. Měl svěšenou hlavu, jako by denně trávil čas na pohřbech. Pokud by se někdo zahleděl do jeho očí, našel by jen prázdný pohled. Nikam, jen do země, snad počítal dlaždičky, zda nějaká nechybí.
  Tlačilo ho to do zad. Jako by vnímal postavy, které slyší, kdesi v pozadí. Jako by tu byly a zároveň nebyly. Skalpel se zařízl znovu do oblasti hrudníku, ještě hlouběji než před tím.
  „Au, nechte toho, to bolí, dejte mi narkózu,“ křičel, ale nikdo ho neslyšel. Postava se jen usmívala. Vždy se usmívala, nemluvila, jako by výraz v tváři byl maskou. Velmi dobrou maskou. Jen ta nesnesitelná nikdy nekončící bolest.
  Postavu měla dokonalou, nádhernou, jen ta visící ňadra k pasu kazila dojem a dlouhé šedivé vlasy, které vlály v průvanu, jež se tu tak často proháněl. Snad aby ten nesnesitelný smrad nebyl tak intenzivní.
  Uviděl své vlastní střeva, nemohl ani omdlít, byl už dávno mrtvý. Nemohl upadnout do bezvědomí, do snu, do spánku. Nemohl se napít, protože by žízeň nikdy nezahnal a najíst, protože by nikdy hlad neukojil. Jen tu strašlivou bolest cítil, asi zároveň se zvětšující se plesnivějící dírou na čele.
  Zřízenec se rozhlédl kolem dokola, měl pocit, že ho někdo volá. Znovu sklopil hlavu a pokračoval v cestě. Zamířil k jedněm ze dveří, a zmizel v místnosti.
  Po chodbách se opět rozhostilo to ticho, ze kterého až bolí uši. Ani zářivky nevydávaly ten svůj vrčivý zvuk. Ani komár nebzučel tím svým vysokým tónem. Jak se říká, i špendlík, kdyby upadl na zem byl by slyšet.

Autor: | pondělí 1.10.2012 17:48 | karma článku: 7,36 | přečteno: 758x
  • Další články autora

Český železniční špunt

Nedalo mi to, trošku se "pošťourat" v té naší železniční síti a jistému komentáři o vysokorychlostních tratích a jediné naší vyspělé železniční trati Praha- Ostrava. Myslím, že bylo pozapomenuto na další koridory, již hotové či rozestavěné. Například Ostrava- Břeclav či rozestavěné Beroun- Cheb a IV. koridor do Českých Budějovic.

12.12.2014 v 13:40 | Karma: 11,64 | Přečteno: 825x | Diskuse| Ostatní

Nemám peníze na léky

Jakým způsobem jsem se dostal do toho průšvihu je asi zřejmé. O tom zde ale psát nechci. Protože si nyní nevím rady a ještě mám střechu nad hlavou a zaplacené připojení k internetu na pět týdnů.. Mohu napsat tento článek.

28.7.2014 v 10:29 | Karma: 13,87 | Přečteno: 1114x | Diskuse| Ostatní

Nemá někdo pumpičku na saně?

Nedaleko omylem napadl sníh, nedivte se, v tomto často se měnícím počasí. Sucho- potopa- požáry- vichřice. Než jsem stačil vyběhnout na kopec, roztál. Mezitím jsem ovšem sáňky na silnici píchnul. Když jsem požadoval od řidičů, zda nemají pumpičku na sáńky ani neodpověděli. Možná to dopadne jako u těch pesimistů v čekárně.

18.7.2014 v 14:44 | Karma: 7,99 | Přečteno: 588x | Diskuse| Ostatní

Čím více krve, tím více zájmu. Marketing terorismu

Terorismus, války, násilí. Znásilňování dětí a žen. Jednou jsem takto zkoušel spočítat litry krve při jednom zpravodajství na TV Nova. Kauzy nepočítám. Dale Carnegie popsal jednu takovou příhodu ve své knize "Jak získávat přátele a působit na lidi." První kapitola Dvoukvérový Crowley.

17.7.2014 v 16:27 | Karma: 9,64 | Přečteno: 462x | Diskuse| Ostatní

Zvířátko a nebo člověk

Dnes jsem otevřel Facebook a doslova mě praštila do hlavy jedna stránka. Byla zřejmě založena dnes. Podle diskutujících nějaký psychopat, nemocný či nerozumný puberťák. Snad i vrah. Nebo budoucí vrah. Jedná se o stránku, máme rádi kočičky- ale mrtvé či chcíplé.

17.7.2014 v 14:58 | Karma: 9,71 | Přečteno: 514x | Diskuse| Společnost

Autobusové nádraží ohrožuje životy nejen cestujících

Propadající se dopravně obchodní centrum Mercury v Českých Budějovicích je na pokraji katastrofy, ohrožení stovek cestujících a návštěvníků. Včera jsem se procházel po střeše, kde se nachází samotné autobusové nádraží. Je zde v celém objektu zákaz natáčení a fotografování.

16.7.2014 v 16:01 | Karma: 12,80 | Přečteno: 1484x | Diskuse| Ostatní

Česká spořitelna půjčila důchodci za dvě sekundy

Invalidní důchodce třetího stupně měl možnost získat dvě stě tisícový úvěr přes internetové bankovnictví během dvou sekund. Stačilo pouze odkliknout souhlas. Bez návštěvy pobočky a dalších náležitostí. Invalida peníze použil. Tím pádem i podepsal tzv. elektronicky úvěrovou smlouvu.

16.7.2014 v 10:48 | Karma: 25,64 | Přečteno: 2854x | Diskuse| Společnost

Jak se dosahuje štěstí?

Sedím na lavičce, úplně mokrý, zase mi klesla hladina cukru. Kousek od domu. Nemohu vstát a v hlavě se mi honí myšlenka, že budu sedět na obědě v restauraci, v neděli, jako dnes tady. Budu dělat úplně stejnou práci jako nyní. Vím, že musím těch pár metrů ujít, dát si kostku cukru a lehnout si. V hlavě mám pořád ty texty. Doma poslední patku chleba. Na účtu 9,86 Kč a v hotovosti, nic.

25.5.2014 v 11:18 | Karma: 11,44 | Přečteno: 571x | Diskuse| Ostatní

Minimální mzda? Kde?

Dlouho jsem nic nenapsal, ale toto mě vyvedlo z míry naprosto. Jsem invalidní důchodce a pracuji za minimální mzdu. Což je celkem v pořádku. Pokud by byla dodržována. O zaručené mzdě nemluvě.

14.2.2014 v 9:13 | Karma: 12,86 | Přečteno: 808x | Diskuse| Ostatní

Vraha podporuje zase vrah aneb ani hlas komunistům

Jak jinak. Kdo může podporovat zloděje, byť navenek tvrdí, že všichni kradou? Zase jen člověk, co nemá čisté svědomí. Kdo podporuje vrahy minulé, stává se vrahem budoucím.

24.10.2013 v 8:35 | Karma: 11,77 | Přečteno: 581x | Diskuse| Ostatní

Levicové strašidlo

Už dlouho jsem zde nic nenapsal, celé čtyři měsíce. Asi nebylo o čem a nebo prostě nebyla chuť. Ranní probuzení ale bylo tak hlučné. Rodiče vezli dětičky do školky a do školy. Jsme jen sotva dvoutisícová obec.

23.10.2013 v 8:55 | Karma: 11,68 | Přečteno: 406x | Diskuse| Ostatní

Kdo volí levici je blázen

Velmi dlouho jsem uvažoval nad touto odpovědí na vlastní otázku, "kdo se o mě postará." Podvědomí vždy dávalo jasný impuls mému vědomí, "ty sám." Pravice je horší zlo, ale podporuje svobodu myšlení. Na rozdíl od levice, která dává iluzi....

1.6.2013 v 12:40 | Karma: 15,39 | Přečteno: 868x | Diskuse| Společnost

Chvála kapitalismu

Tak jsem si včera užíval menší debatu na téma kapitalismus. Vzpomínkové dýchánky, jak bylo kdysi dobře, pivo za dvě koruny. Práce byla jistá. Otočil jsem se ke své práci v chráněné dílně a myslel na to, jak si konečně ušetřím na kýžený blahobyt. Jak by vypadala má cesta ke kariéře v dobách za Husáka?

11.5.2013 v 10:19 | Karma: 18,27 | Přečteno: 933x | Diskuse| Společnost

Mládí optimisté mají zelenou

Udělat něco ve věku 50 let se stávajícím stavem. Kariera, výběrové řízení a rozčarování nad úsměvnými tvářemi slečen a mladíků. Jednoho výběrového řízení jsem se zůčastnil. Na začátku tohoto týdne.

20.4.2013 v 14:11 | Karma: 8,30 | Přečteno: 529x | Diskuse| Společnost

Minimální mzda od roku 2007, stejná

Každý pravicově smýšlející člověk by si měl vyzkoušet práci za minimální mzdu. Také to, co to obnáší. Jsem pravicově smýšlející člověk a čtvrtý měsíc pracuji za minimum. Prý neplním normu a ze zákona mi doplácí. Naštěstí, mám peníze stranou....

13.4.2013 v 11:21 | Karma: 12,03 | Přečteno: 957x | Diskuse| Společnost

Pane Kalousku, tady vládne pesimismus....

Ve státním rozpočtu přebývá 14 miliard korun. Optimistická zpráva, ale nejen Miroslav Kalousek tvrdí, že je předčasná. To je samozřejmě jisté.., musel bych být hloupý, abych pochopil, že bude úspěch, pokud bude dluh plánovaných 100 miliard. Ale chtěl jsem dnes psát o něčem jiném, v návaznosti na tuto zprávu.

6.4.2013 v 12:04 | Karma: 12,96 | Přečteno: 566x | Diskuse| Společnost

Skútristo čekej....., jaro přijď

Hodil jsem na něj deku. Minulý rok jsem na něm byl 17. března na výletě v Konstantinových Lázních. Hledím ven a padá sníh. Konec března a plánovaná jarní cesta přes Schrems, Gmünd, Weitru do Freistadtu.... Jezdím to vždy na začátku dubna, jako zahájení skútrácké sezóny.

31.3.2013 v 11:53 | Karma: 7,65 | Přečteno: 248x | Diskuse| Ostatní

Nebýt chudý a omezovaný

Tento citát jsem dostal na Facebooku od jednoho dobrého kamaráda: "Nejlepší věcí, jakou můžete udělat pro chudé a utlačované, je nebýt jedním z nich." Randy Gage.

26.3.2013 v 9:51 | Karma: 12,61 | Přečteno: 523x | Diskuse| Společnost

Osobní krize může být návodem pro krizi dluhovou

Každý z nás někdy prožil nějakou tu krizi, osobní. Nyní bych chtěl ale hovořit o té finanční, dluhové. Nedá se porovnávat státní rozpočet s tím státním. Za prvé, nezohodujeme o příjmech a výdajích. Pro výdaje nejen vyplácení dávek. Mohli bychom je ale nahradit za výdaje na osobní spotřebu. Povínná spotřeba na bydlení, energie aj. A spojit to vše s dluhovou krizí, tedy osobní předlužeností. A tak se nechám vést svou vlastní zkušeností.

24.3.2013 v 11:29 | Karma: 9,28 | Přečteno: 502x | Diskuse| Ekonomika

Pružnost, kapitalismus a svoboda

Nedávno jsem si přečetl článek na webu Česká pozice- "Bezbřehý kapitalismus povede ke světové revoluci," autora Miroslava Juráska ze dne 17. 3. 2013. "Ohromné možnosti sebevzdělávání a osobního rozvoje jsou v kapitalismu vykoupeny čím dál více se prohlubující majetkovou nerovností."

23.3.2013 v 13:09 | Karma: 11,57 | Přečteno: 715x | Diskuse| Společnost
  • Počet článků 252
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 948x
JSEM AUTOR PROJEKTU PUBLIC24.EU
Věnuji se nejen filozofii a sociologii, ale i psaní od filozofických úvah až po povídky. Dále píši PR články a mám vlastní projekt na PUBLIC24.EU
Profil na Facebooku: https://www.facebook.com/vaclavhejna6
https://www.facebook.com/public24
Píšu pro: bigbloger.Lidovky.cz ; signaly.cz; a novy blog vaclavhejna.blog.cz