Povídka PIKO připomíná normalizační léta- druhé pokračování

Druhá část povídky, kterou jsem napsal v roce 1998 pokračuje. Zavede nás do Karlových Varů, města proměn. Návratů i nových přátelství, poznání lidí a doby. Deset let před rokem 1989 a rok po něm. Pionýrské šátky, plakáty a fotografie, intenzivní vzpomínky a nebo skutečnost?

---------------------------------- 

Hotelový pokoj vypadal útulně, na stěně visel velký obraz kolonády. U stěny postel, stolek a televize. Pohledy, které jste mohli poslat svým známým. Lednička s minerálkou a sprcha. To bylo, co Karla v tuto chvíli nejvíce zajímalo, osprchovat se, převléknout do pyžama, nechát si donést něco dobrého a dívat se na film.

Kdy si mohl toto naposledy dovolit. Byť ho tento výlet stál dost peněz, pobyt v hotelu také nebyl levný a to vynásobme sedmkrát. Ale jak už věděl, mělo mu to pomoci, aby vymazal ty hloupé vzpomínky na minulost. Co všechno měl udělat a co neměl.

Hodil batoh na židli, vyndal věci, uklidil je do skříně a ve sprše na sebe nechal proudit teplou vodu, aby ze sebe smyl tu špínu z vlaku.

Venku stále padal sníh.

---------

Vypnul televizi, bylo něco před půlnocí, zase mu nebylo dobře, opláchl se studenou vodou. Podíval se do zrcadla a pozoroval, jak mu za těch dvacet let přibylo vrásek. Řekl si, že by ho ty slečny zřejmě už ani nechtěly.

Hmmm, pomyslel si, kdybych si jich tenkrát víc všímal a pořád někam nejezdil.

Zhasl lampičku, chvíli se díval do stropu, projíždějící auta a jinak ticho. Usnul.

---------

Bylo sedm hodin ráno, televizi si nepustil, což byla vyjímka, každé ráno to tak dělal. Vždy byl zvědavý, jaké bude počasí, co se stalo, a tak. Každý normální člověk byl zvědavý, jak v noci hráli americkou ligu, jak hrála vlastně Sparta či Slávie. Jak to ti politici zase blbě vymysleli.

Karel se oblékl, ještě se otočil, zda něco nezapomněl a zamknul dveře hotelového pokoje.

Dole v recepci to vypadalo zvláštně, tak nějak trošku jinak. Chyběly květiny, okno a prosklené dveře byly špinavé. A v recepci seděla postarší paní.

Vrátil klíče a chtěl vyrazit ven. Tak nějak ho trápila jedna věc, proč vlastně tak spěchá. Bylo půl osmé ráno.

"No vy teda máte ránu, chlapče," ozvalo se z úst postarší recepční, v podivných staromódních šatech.

Vyšel ven. Sníh přes noc roztál. Bylo dovela teplo. Proti němu stály dva stožáry¨a na nich vlály vlajky. Jedna česká a druhá, sovětská.

Hmmm, zase nějaká recese, blbečkové zase vzpomínají. No jo, výročí říjnové revoluce, usmál se a vyrazil ke škole, kde před dvaceti lety studoval.

Potkal nějaké děti v pionýrském kroji. Obchod s obuví, který si pamatoval tu byl stále. Nějaké boty ve výloze a plakát s Leninem. "Kreténi," pronesl docela nahlas.

Z obchodu vycházela nějaká paní s malou holčičkou. Zastavila se, pohlédla na Karla a pronesla divnou větu: "Pojď Ivetko, to je ale hnusnej pán. Takový dlouhý vlasy."

Pokrčil rameny a s úsměvem pokračoval dál.

Zatočil doprava a už z dálky viděl tu oprýskanou šedivou budovu, u ní stalo několik studentů. Jak se blížil, bylo také větší ticho.

Z davu se ozvalo: "Ty vole!"

"Čau, je tu říďa? Rád bych s ním prohodil pár slov."

"Jo," řekl jeden student, podivně oblečený.

"Co tady kravnete?," zeptal se Karel. Pomyslel si, že je to docela dobrá recese, pionýři, podívná paní s dítětem, Lenin a ještě tak hloupě oblečená mládež. Celé Karlovy Vary jako by se změnily v šedivou zónu.

Vešel do školy. Na schodišti všichni ztichli. Karel prošel okolo bysty Gottwalda a zamířil ke kanceláři ředitele školy.

"Dobrý den, přišel jsem se na vás podívat,...."

Sekretářka málem přelila hrneček s kávou, ředitel otevřel ústa a když chytil dech, rozkřikl se,...."

"Co to má znamenat...!"